Rubrika: Úvodní stránka

* 28. 2. 1949 Košice

OH 1968 Mexiko 5. místo, 1972 Mnichov SF, 1976 Montreal R, 1980 Moskva 6. místo (1500 m)

ME 1969 Atény 2. místo, 1971 Helsinky 6. místo

HME 1972 Grenobl 1. místo, 1973 Rotterdam 3. místo, 1974 Göteborg 3. místo

PB 800 m 1:45,4 a 1:45,53 elektronicky, 1500 m 3:37,0, míle 3:52,6

12x mistr ČSSR na dráze + 2x štafeta 4x 400, 1x hala

Legenda nejen československé, ale světové osmistovky – tak by se dal stručně charakterizovat košický rodák Jozef Plachý. Nesmírně ctižádostivý a pracovitý, současně inteligentní. To je druhá charakteristika Jožky Plachého. K atletice se dostal díky školním závodům. Bavili ho sprinty, skákal do dálky, ale také hrál stolní tenis a jako každý kluk miloval fotbal. Po základní škole se učil strojním zámečníkem na učilišti ve Strojárenskej ulici. Tam zaujal učitele Tibora Lieskovského, když vyhrál místní středoškolské závody v přespolním běhu.  Na okresním kole už porazil všechny atlety místní Lokomotivy a jejich trenér Ladislav Petö ho hned zaregistroval, stal se tak členem jeho tréninkové skupiny.  

Ocitl se ve skupině, kde trénovali borci jako Madár, Cibuľa a další, a to ho bavilo. Při tréninku se projevovala jeho ctižádostivá povaha, chtěl být lepší a lepší. Trénink mu seděl a už po roce obsadil druhé místo na mistrovství ČSSR mladšího dorostu v běhu v Sušici na 1000 m výkonem 2:36,9. O rok později už vyhrál nejen kros, ale získal i titul na dráze. Druhý rok ve starším dorostu zlatý double zopakoval. Poprvé také startoval na MČSSR dospělých a jen o kousek nepostoupil do finále. To už trénoval s Honzou Liškou, který po odchodu Ladi Petöa do zahraničí převzal celou jeho skupinu. Toho dne v roce 1967 započala jejich celoživotní úspěšná spolupráce. Jozef Plachý v té době zvládal po práci čtyři tréninky týdně, ale to nestačilo. Liška byl geniální trenér a věděl, že má v ruce talent světového kalibru.

Vzhledem k výkonům už brali Plachého na reprezentační soustředění dospělých. Na nich viděl v akci své vzory a soupeře Odložila, Jungwirtha a další. Před sezonou 1968 přestoupil do Slavie VŠT, současně jeho výkonnost nadále rostla. Sezonu sice zahájil výkonem těsně nad 1:50, ale už další závod běžel 1:48,6. Na tradičním Rošického memoriálu již všechny porazil a výkonem 1:47,1 splnil limit pro olympijské hry. MČSSR znamenalo potvrzení výkonnosti, získal svůj první titul mezi dospělými, když doběhl v mrtvém závodě s Jungwirthem. Za celou kariéru jich pak přidal venku ještě devět.

Liška věděl, že závody v Mexiku budou loterie kvůli velké nadmořské výšce. Tehdejší hvězda Ron Clark se nechal slyšet, že právě nadmořská výška udělala z olympiády v běžeckých disciplínách mezistátní trojutkání Keni, Etiopie a domácího Mexika. A tak využili možnosti chodit v Košicích s piloty do barokomory a přivykat organismus na mexické výškové poměry. K tomu absolvoval třítýdenní soustředění v rumunských horách ve výšce 2300 m. Do Mexika odjel s třítýdenním předstihem, aby se stačil plně aklimatizovat nejen na výšku, ale také na časový posun.

V Mexiku to bylo zdánlivě jednoduché. Z rozběhu postoupil bez problémů druhým místem s výkonem 1:48,2. V semifinále vyrazil všech dech, opět druhý v juniorském světovém rekordu 1:45,9. Ve finále, kde byl nejmladší, doběhl na pátém místě, když zopakoval čas z rozběhu. K medaili mu chyběly dvě desetiny. Později přemýšlel, že si možná neměl vzít po semifinále kyslík z bomby, protože při inhalaci vdechoval v mexickém horku příliš chladný vzduch a druhý den už měl příznaky angíny. I tak, to byl výkon, před kterým je třeba smeknout a navázal jím na Zátopka a Odložila.

Po olympiádě všem bylo jasné, že se zrodila nová hvězda. V roce 1969 oblékl dres Evropy při utkání s Amerikou. Vyhrál v novém československém rekordu 1:45,4 a byl vyhlášen nejlepším sportovcem Interkontinentálního poháru. Později vzpomínal jak mu kapitán evropského týmu belgický vytrvalec a olympijský vítěz Gaston Roelants v cíli sundával boty. Evropu v těchto mezikontinentálních závodech reprezentoval potom ještě dvakrát. Tehdy to byly, vzhledem k neexistenci mistrovství světa a čtyřletému cyklu mistrovství Evropy nesmírně prestižní závody, kterých se účastnili nejlepší atleti obou kontinentů. Ludva Daněk, náš vynikající diskař a trojnásobný olympijský medailista, to řekl jednoduše: „Plašáku, tys udělal díru do světa“.

Na mistrovství Evropy v Aténách v roce 1969 doběhl druhý, když prohrál taktický souboj proti třem Němcům. Dva se obětovali a zavřeli ho. Zlato mu uteklo o 0,2 s. Nechybělo ani americké turné po halách, které poprvé absolvoval v roce 1969, po úspěšné sezoně. Do Ameriky zavítal potom ještě třikrát. V roce 1971 doběhl na Evropě v Helsinkách šestý.

Následující olympijský rok 1972 se dostal opět do životní formy. V hale se stal dokonce americkým mistrem, k tomu přidal v Grenoblu titul mistra Evropy. Limit do Mnichova splnil bez problémů a před olympiádou se cítil hodně dobře a věřil si na medaili. Z rozběhu postoupil druhým místem v čase 1:47,06. Jenže přišlo zrádné semifinále, kde v postupové pozici za Němcem Kemperem těsně před cílem lehce zvolnil, když tu se kolem nich prohnal pozdější vítěz David Wottle z USA. Smutný Jozef skončil třetí, cesta do finále se uzavřela. Ve finále si počínal Wottle stejně, finiš, kterým porazil ruského favorita Aržanova stojí za zhlédnutí a na youtubu je k vidění (třeba tu: https://www.youtube.com/watch?v=120Bi0vhRPg).

Po olympiádě opět úspěšně startoval v hale. Další roky dovezl z evropského halového šampionátu vždy bronz, první 1973 z Rotterdamu, druhý 1974 z Göteborgu. Před olympiádou v Montrealu přešel společně s trenérem Liškou do Dukly Praha. V Montrealu opět nechyběl, ale svoje účinkování skončil v rozběhu a pozdější vítěz, Kubánec Alberto Juantorena vyhrál o parník, Plachému chybělo do cíle ještě bezmála dvacet metrů. To byl definitivní popud k přechodu na 1500 m. V přípravě na další rok zvýšil kilometráž, místo obvyklých 500 km naběhal za měsíc 700 km. V roce 1977 opět nastoupil v dresu Evropy, a protože na 1500 m byl jasným zástupcem Ovett, byl nominován na 800 m. Doběhl třetí za vítězným Juantorenou časem 1:45,53, což znamenalo nový, elektronicky měřený československý rekord.  Na podzim vrátil Juatorenovi prohru na slavném mítinku v Curychu. Ukázalo se, že s přechodem na 1500 m neztratil nic ze své půlkařské výkonnosti.

Na nové trati 1500 m si vedl neméně dobře. Na mítinku P-T-S překonal 10. června časem 3:37,0 Odložilův rekord na 1500 m. O rok později, tedy 1978, zaběhl evropský rekord na míli výkonem 3:52,6, což je dosud platný český rekord. Skvělá forma ho předurčovala k dobrému výsledku na domácím evropském šampionátu v Praze. Bohužel v chladném počasí onemocněl, dostal zánět dutin a ve finále doběhl na 12. místě. Našlo se mnoho kritiků, kteří ho začali zatracovat. Jeho skvělé výkony zkraje sezony byly zapomenuty. Jenže Plachý se nedal, kritikům další rok ukázal, že nepatří do starého železa. V roce 1979 opět reprezentoval Evropu, tentokráte odjel na Světový pohár do Montrealu jako náhradník Coea a Ovetta. Do závodu však nenastoupil. Nejlepší výkon sezony měl hodnotu 3:37,5 a nikdo u nás neběžel rychleji. V roce 1980 se nominoval na svoji již čtvrtou olympiádu, která se konala v Moskvě. Byly to nešťastné olympijské hry, které některé státy bojkotovaly. Začala tak smutná etapa olympijského hnutí, která vyvrcholila pro změnu neúčastí socialistických zemí na OH v Los Angeles 1984. Tam přišli někteří naši reprezentanti, tehdy ve světové formě, o možnost získat medaili. Bugár, Kratochvílová, Fibingerová, ti měli nejvyšší ambice. Jejich reálné medailové ambice padly kvůli politice. Ale zpět k Plachému. Postoupil z rozběhu, v semifinále doběhl na 5. postupovém místě a byl ve finále. To se běželo spíše takticky než na čas a Plachý výkonem 3:40,66 obsadil skvělé šesté místo. To už věděl, že jeho běžecká kariéra se chýlí ke konci. Nebylo lepšího zakončení.

Myslel, na rozdíl od mnoha jiných atletů, na zadní kolečka. Ještě v Košicích začal studovat práva, která dokončil po přechodu do Prahy na Karlově univerzitě. K tomu vystudoval trenérství na Fakultě telesnej výchovy a športu Univerzity Komenského v Bratislavě. Neměl to v životě lehké, jak se sám nechal slyšet: „Mama bola žena v domácnosti a otec murár, ktorý ani poriadne nevedel, čo je to sport, rovnako mi nemal ako vybaviť školu. Všetko som si musel postupně zadovážiť sam. Prebíjal som sa životom, urobil som dve vysoké školy – Právnickú fakultu na Karlovej Univerzitě a Fakultu tělesnej výchovy a športu Univerzity Komenského.“ Tak trochu jiný přístup k životu, chce se autorovi napsat, než mají některé současné hvězdy.

Po skončení kariéry převzal od Jana Lišky tréninkovou skupinu a Liška se stal šéftrenérem dukláckých atletů. Jeho trenérská kariéra se však nevyvíjela úplně ideálně, od dospělých přešel k mládeži, působil také jako kondiční trenér u dorostenců ve Slávii. Nakonec využil svoji druhou kvalifikaci a začal pracovat na ministerstvu obrany.

S atletikou je však stále v kontaktu. Zejména slovenské atletice chtěl prospět. Začal organizovat společně se SAZ masovou soutěž „Hledáme nového Jozefa Plachého“, která skončila v roce 2012 nešťastně soudním sporem s atletickým svazem, který snad není dosud vyřešen. Kvůli tomuto sporu vystoupil v roce 2016 ze slovenského atletické svazu. Nezapomněl ani na rodné Košice, kam se rád vrací a každoročně tu pořádá závod Plachého míľa.

Za svou dlouho atletickou kariérou se může se ctí ohlédnout. Jen někdy si vzpomene na OH 1972: „V Mníchove som to pokazil, toto ma v mojej kariére najviac mrzí. Bola to moja nepozornosť. O päť stotín mi ušlo finále. Mohol som byť olympijský víťaz, mal som na to.“

V roce 2013 byl Jozef Plachý uveden do Síně slávy slovenské atletiky a v roce 2019 ho slovenští sportovní novináři zvolili Športovou legendou.  

* 16. 4. 1930 Praha   † 18. 11. 1978 Praha

OH 1956 Melbourne – bronz

OH 1952 Helsinky 9. místo

OH 1960 Řím 9. místo

ME 1954 Bern – zlato

ME 1958 Stockholm – bronz

EHH 1966 – bronz

Syn slavného otce, po tátovi podědil sportovní geny, ale světonázorově se s ním neshodl, takový byl Jiří Skobla. Narodil se do rodiny olympijského vítěze ve vzpírání Jaroslava Skobly (zlato OH 1932). Otec Skobla věřil, že malý Jiří půjde v jeho šlépějích. Tehdy se vzpěrači, ale i zápasníci a reprezentanti dalších silových disciplín často rekrutovali z řad řezníků a podobných profesí, které vyžadovaly velkou sílu. Otec Jaroslav byl v době svého olympijského triumfu strážníkem. I na jeho cestu na olympiádu se složili i kolegové od policie. Teprve po válce pracoval jako účetní, k tomu si přivydělával v jedné pankrácké hospodě jako vyhazovač. Typický příběh úspěšného reprezentanta nejen z té, ale i pozdější doby. I za mé trenérské éry si někteří nejlepší trenéři vrhačů, sami bývalí závodníci, přivydělávali jako vyhazovači. Jejich postavy a síla budily u návštěvníků hospod a barů respekt.

Jirka však k žádnému silovému řemeslu netíhl a vyučil se cukrářem. Jeho doménou byly dorty, zákusky, vídeňský sachr. Trochu jiná profese, ale ke vzpírání si cestu našel. Jako každý kluk samozřejmě přes fotbal, nicméně našel. I ve fotbale, který hrál za Staroměstskou Olympii, si nevedl špatně. Na pozici beka budil respekt. V sedmnácti ho chytilo vzpírání. Stal se členem oddílu SNB Praha a geny zděděné po tátovi, se začaly rychle projevovat. V 18 letech vyhrál mistrovství Československa v kategorii nováčků. Na mistrovství světa juniorů vybojoval dokonce zlatou medaili a stal se velkou nadějí československého vzpírání. Mnozí v něm už viděli nástupce táty. Osud tomu však chtěl jinak. Při tréninku si zranil ruku natolik nešťastně, že se vzpíráním byl konec.

Se sportem však přestat nechtěl, táta, který se znal s Janderou, ho zavedl na Spartu k atletům. Jandera sice doporučoval Jirkovi věnovat se kladivu, ale to se mu nelíbilo. Motat se v kruhu, ne že by mu to nešlo, ale ze vzpírání byl zvyklý během zlomku sekundy zabrat. Zkusil si vrh koulí. Ten se mu zamlouval více, přeci jenom to byl jeden pohyb, žádné točení. A když vrhl napoprvé 11,80 m, bylo rozhodnuto. Přešel do skupiny Oty Vodičky, trenéra sparťanských vrhačů. Pod jeho vedením se Skobla postupně lepšil, navzdory tomu, že díky zranění nemohl pořádně posilovat s činkou. Činku nahradil vyhazováním a chytáním koule jednou rukou. Nakonec se dopracoval až 500 pokusům. To bylo něco jako Zátopkovo 100x 400 m. Pořádná porce tréninku.

V roce 1950 poprvé reprezentoval v utkání proti Sovětskému svazu. Nominoval se na Velké ceně Znojma, kde přesvědčivě vyhrál výkonem 14,91 m. Reprezentační dres nakonec oblékl 50x, naposledy v roce 1969 v utkání proti Švédsku. Nikdo vícekrát nereprezentoval, i Emil Zátopek zůstal o jedno reprezentační vystoupení zpět. Zdatně si vedl také v překonávání rekordů. Bylo to období, kdy jeden závodník posouval svůj vlastní rekord. Jen český překonal Skobla 19x a zlepšil ho až na úctyhodných 18,52 m, přitom jako první Čechoslovák překonal 17 m, osmnáctimetrovou hranici přehodil v roce 1957 dokonce jako první Evropan. Evropská rekord překonal šestkrát, poprvé v roce 1952 výkonem 17,12 m, naposledy v roce 1957, to poslal kouli už jeden centimetr za 18 m hranici.

Na olympijských hrách startoval Skobla, přezdívaný Bambas, poprvé v roce 1952 v Helsinkách. Mezitím vyměnil sparťanský dres za dres tehdejší ÚDA, dnes Dukly, kam ze Sparty přestoupil. Při své olympijské premiéře obsadil výkonem 15,92 m 9. místo. Jeho chvíle přišla o čtyři roky později. Na olympiádě v Melbourne se dokázal vklínit mezi Američany a získal bronzovou medaili. Tu zlatou si po suverénním výkonu ověnčeným novým olympijským rekordem 18,57 m odvezl O‘ Brien, jeden z nejlepších koulařů historie. Druhý skončil Nieder, který se také s 18,18 m dostal za osmnáctimetrovou hranici. Skobla byl sice po prvních pokusech výkonem 17,39 m druhý, protože Nieder se neudržel v kruhu. Jenže už ve druhých pokusech se Nieder výkonem 17,61 posunul na druhé místo, které už nepustil. Ve čtvrtých pokusech se Skoblu dotáhl i později čtvrtý Američan Bantum, postrašil ho vrhem dlouhým 17,48 m. Skobla však kontroval pokusem o tři centimetry delším a v šesté sérii stvrdil třetí místo zlepšením na 17,65 m, zatímco Bantum si připsal dva křížky za nezdařené pokusy. Medaile byla doma. O tom, že to nebylo jednoduché, svědčí i zápis ze soutěže.

Závodník    1.                         2.                  3.                  4.                 5.                      6.

O´Brien      17,92 OR      18,47 OR      18,37          18,45        18,57 OR      18,23

Nieder          x                      17,61               17,81          16,82         18,18              x

Skobla         17,39             16,70              17,34         17,51           17,05             17,65

Bantum      16,99             x                        16,27         17,48           x                      x

Třetích a současně svých posledních her se zúčastnil Skobla v roce 1960 v Římě. Stejně jako při své premiéře v Helsinkách 1952, obsadil 9. místo výkonem 17,39 metru. Za jeho devatenáctiletou reprezentační kariéru se posunul výkonnostně z 15 metrů až na 18,52 metru. Dalo by se říci, za jednu generaci se výkonnost v kouli v Československu zvedla o 3,5 metru.

Po ukončení závodní kariéry zůstal na Dukle jako trenér. Z úspěšného závodníka se stal neméně úspěšný trenér. Vedl Jardu Brabce, Jaromíra Vlka, Františka Žembu, Honzu Skoupého či Zdeňka Dvořáka. A netrénoval jen koulaře, protože mezi jeho svěřence patřili i úspěšní kladiváři jako Jarda Charvát, Petr Horák, Standa Pluhař či Radomil Skoumal.

Na jednu stranu byl Skobla, který se stal po Zátopkovi kapitánem české reprezentace člověkem velmi společenským, který dokázal lidi hecovat, povzbuzovat. Na druhou stranu patřil ke kovaným bolševikům. Dotáhl to dokonce do předsednictva ÚV ČSTV. Paradoxně se v tom neshodl s otcem Jaroslavem. Zatímco táta byl zapřisáhlý antikomunista, Jiří naopak. Tátu to hodně mrzelo. Skobla dokázal, stejně jako řada jiných vrhačů, pít extraligu. Cestu z Melbourne do Prahy propil, jak poznamenal jeden z českých účastníků, na Kuce sice neměl, ale Rusům zdatně sekundoval. Cestu snášel, na rozdíl třeba od Zátopka, těžce. Zatímco Zátopek to bral, že pozná kus světa, Skobla brbral, že je rodilý Pražák a má raději domy, než pustou zasněženou a mrazivou Sibiř. I možná proto, aby na strasti cesty zapomněl, s Rusy pil.

Sílu si udržoval pořád. Ještě v roce 1977 získal na MS veteránů zlato v kategorii nad 45 let výkonem 15,43 metru. Zemřel ve 48 letech na rakovinu, stejně jako jeho táta. Nemá smysl spekulovat, jestli na jeho předčasné smrti měly podíl anabolické steroidy, jak se periodicky objevuje v tisku. I když táta umřel na rakovinu plic, tedy jiný orgán, přeci jenom tu možná nějaká dispozice byla. Na druhou stranu i historie československého sportu má své temnější stránky, které zůstávají zahaleny rouškou tajemství a mlčí se o nich a pamětníci, co by mohli k tomu něco říci, pomalu svět opouštějí. Nic to však nezmění na tom, že Skobla byl jeden z našich nejúspěšnějších atletů, ať již to bylo jakkoli.

* 26. listopadu 1974 v Lanškrouně

OH – zlato 2004, stříbro 2000

MS – zlato Ósaka 2007, stříbro 2003, 2005

ME – zlato 2002, 2006

HMS – zlato 2001 a 2004, bronz 1999, 2003, 2006

HME – zlato 2002, 2005, 2007, stříbro 2000, bronz 2009 a 2011

PB 9026 bodů (27. 5. 2001 Götzis).

Atlet roku 2002-2006, Sportovec roku 2004.

Roman Šebrle patří bezesporu k největším legendám českého desetiboje. Sportovec tělem a duší začínal jako fotbalista a ještě jako dorostenec si spíše k atletice odskakoval, více se věnoval fotbalu. Láska k fotbalu mu ostatně zůstala dodnes, nikdy nevynechal žádnou příležitost si zahrát a patřil k tahounům tradičních fotbalových utkání atletů Dukly staří versus mladí, která se hrávaly každoročně na závěr sezony.

S atletikou začal Roman relativně pozdě, v 17 letech v atletickém oddíle v Týništi nad Orlicí. Původně se věnoval hlavně skoku do dálky. V roce 1992 sledoval v televizi vítězné Změlíkovo tažení v desetiboji na olympijských hrách v Barceloně. Tohle vítězství v něm zanechalo takový dojem, že se rozhodl stát desetibojařem. Z Týniště přestoupil do Pardubic, do skupiny Jirky Čecháka v oddíle T&F Pardubice, který Jirka sám založil. Pod jeho vedením se dostal v desetiboji přes 7000 bodů.

Z východních Čech zamířil v roce 1995 do Dukly Praha. Do své desetibojařské tréninkové party si ho vytáhl Zdeněk Váňa. Tam poprvé okusil profesionální trénink. Talentovaný, ctižádostivý a pracovitý Roman se v té době bezkonkurenčně nejlepší vícebojařské skupině světa velmi rychle zlepšoval. Vyhrál světovou Univerziádu, na mistrovství Evropy skončil na 6. místě a prošel si i křtem na mistrovství světa. V roce 1997 skončil v Aténách na 9. místě. Naplno zazářil na olympijských hrách v Sydney v roce 2000, kde bojoval o zlato, a byl by jej i získal, nebýt zásahu rozhodčích a následně odvolací jury. (Erki Nool měl mít tehdy nezdařený pokus v disku, který byl uznán za zdařený, a to rozhodlo.) Roman skončil na druhém místě.

Bohužel původně zdravá sportovní rivalita ve Váňově skupině přerostla v nezdravou rivalitu osobní, malichernosti, svůj podíl na tom mělo i působení okolí. Spory nakonec vyústily v odchod Romana ze skupiny. V roce 2001 se začal připravovat pod vedením Dalibora Kupky. Dála, jak je mezi atlety Kupka přezdíván, ač poměrně mladý sprinterský trenér, dokázal navázat na práci Zdeňka Váni a Roman se nadále lepšil.

Do sezony 2001 vstoupil pod vedením Kupky úspěšně, vyhrál halové mistrovství světa a měl skvěle nakročeno na letní sezonu. Na jaře překonal v Götzisu jako první desetibojař výkonem 9026 hranici 9000 bodů a sebral světový rekord bývalému parťákovi Tomáši Dvořákovi. Na mistrovství světa se mu však nedařilo. Byl to lichý rok, který patřil Tomáši Dvořákovi. Ten, navzdory všem zdravotním problémů vstal jako Fénix z popela a v Edmontonu po třetí za sebou ovládl světový šampionát. Romanovi tak zůstal útěchou jarní světový rekord.

Další rok vyhrál Roman mistrovství Evropy a stal se prvním desetibojařem, kterému se to v historii české atletiky povedlo . Na athénských hrách v roce 2004 už nenašel přemožitele a dočkal se zaslouženě vytoužené zlaté olympijské medaile. Jen mistrovství světa pro něj bylo zakleté. V roce 2005 prohrál s Clayem a skončil druhý. Rozhodla tyč, nikdy to nebyla silná disciplína našich vícebojařů, ale tentokrát se přidal i déšť. Roman skočil jen 480 cm, a s takovým výkonem se svět nevyhrává. Ani rok 2007 pro něj nezačal šťastně. Na soustředění v Jihoafrické republice ho při tréninku trefila do ramene domácí oštěpařka, ale na mistrovství světa v Ósace už byl v plné formě. Roman postupně nasbíral 8676 bodů a získal chybějící zlatou medaili. Stal se tak prvním naším vícebojařem, který získal zlato na všech hlavních světových soutěžích. V této souvislosti jsou zcela zbytečné dohady, kdo byl lepším vícebojařem, zda Roman Šebrle, který má zlato z olympiády, MS i ME anebo Tomáš Dvořák, který je trojnásobný mistr světa, ale nemá zlato z OH. To všechno jsou akademické debaty. Každý si odvedl svoje a má své nezapomenutelné místo v historii světového i českého víceboje.

Další roky Romanovi kariéry, podobně jako u mnoha dalších vrcholových sportovců, začala stále více ovlivňovat zranění. Natržený sval na HMS 2008, na olympijských hrách v Pekingu skončil šestý. Nedohnal tréninkové manko, způsobené onemocněním. Občas probleskl náznak jeho potenciálu, když na HME 2009 a 2011 získal shodně bronz. Nicméně venku při desetiboji je to jiné než při halovém sedmiboji. Jsou tam tři disciplíny navíc. Přesto je ještě kvalifikoval na olympijské hry do Londýna. Sice byl předtím zraněn, ale věřil si. Roman odběhl průměrnou stovku za 11,54, pak zkusil jeden rozběh a odstoupil. Tělo ho nepustilo dál. Mnoho lidí se tehdy zlobilo, ale neoprávněně, že nenechal svoje místo Helceletovi, který měl splněn B-limit. Nechápou, že každý sportovec věří, že uspěje. A kdyby byl Adam jasná jednička, nebylo co řešit. To, že Roman jakoby zabral místo slabšímu, na to se dá říci jedno – atletika jsou čísla, ta měl lepší Roman.

Nemá smysl popisovat všechny rekordy, kterých dosáhl, třeba  ten v počtu 49 desetibojů přes 8000 bodů. Roman je zdravě ctižádostivý a extrémně soutěživý. Občas jsem ho mu nerozuměl, třeba když před olympiádou v Londýně hlásil dobrou formu, protože si překonal osobák v benči. Tehdy jsem říkal, že vztah osobáku v benči k výkonu v desetiboji je stejně relevantní jako vztah ……… (píp, dělají v TV). Ale chápal jsem ho, psychika vrcholového sportovce je křehká nádoba a on si potřeboval neustále ověřovat, že na to má a může v Londýně uspět. Hledáte oporu, někdy trochu absurdní. Nic to však nemění na tom, že tehdy nám vícebojaře záviděl svět.

Po nepodařeném vystoupení v Londýně, které ukázalo, jak už je jeho tělo opotřebované, spěl pomalu ke konci kariéry. Oficiálně ho oznámil o rok později a současně vyhlásil nový cíl. Zamiloval se totiž do golfu a rozhodl se, že se dostane na hry jako golfista. Zatím se mu to nepodařilo, za to se z něj stal populární televizní moderátor. Prostě umí. Radost mu dělá i syn Štěpán, který hraje za Duklu fotbal v ligovém týmu. Dcera Kateřina jde ve šlépějích táty a věnuje se atletice i fotbalu, takže je otázkou, ve kterém sportu o ní uslyšíme dříve.

Dohromady získal Roman kupu medailí, ale ta nejcennější mu v jeho bohaté sbírce chybí. Na besedě při turnaji středoškolských družstev v golfu v Mstěnicích o ni přišel. Odešel na toaletu, kdy ji zapomněl a než si to uvědomil, zmizela. Nějaký nenechavec si ji odnesl na památku. Později vypsal Roman odměnu 100 000 korun tomu, kdo ji vrátí, ale nikdo takový se dosud nenašel. Pokud na ní náhodou narazíte, dejte mu vědět, bude rád.

* 12. 12. 1920    † 28. 1. 1999

stříbro OH 1952 Helsinky, ME 1954 Bern zlato 10 km, stříbro 50 km

12x světový rekord

S Josefem Doležalem jsem se potkal na Dukle, byl tehdy prduchem – saunařem na Julisce. Po pravdě, po prvním setkání mi nedošlo, s kým mám tu čest. „Co tu chceš mladej?“„Jdu do sauny,“ odpověděl jsem. „A kterej ty seš, tebe neznám?“ „Nový trenér od atletů, máme dneska podle rozpisu hodiny.“ „Koho trénuješ?“ vyzvídal dál. „Běžce.“ „Jo ty seš ten novej trenér.“ „Kluci už tady byli“, hlásil. A následovalo dlouhé povídání o tréninku. Další setkání se odehrávala v duchu informací, kdo má jaké problémy a kterou ze svých mastiček mu na to naordinoval. Mastičkami byl proslulý a mnoha lidem pomohly.

Josef byl nejslavnější český chodec, legenda. V Helsinkách mu trochu slávy „ukradli“ Zátopkovi, ale neželel toho, naopak. A co více, nebyl sám tak daleko od zisku zlata. Za vše mohla údajně jeho krátkozrakost. Giuseppe Dordoniho, který šel kousek před ním, neviděl, a tak nefinišoval. Přitom sil měl dost, jenže si myslel, že Dordoni je více před ním. To je asi Josefův nejznámější příběh. Škoda, že ho v Helsinkách na start desítky nepustilo zranění. Druhý příběh píše jeho proslulá chodecká dlouhověkost. Na olympijských hrách startoval i v Melbourne 1956, padesátku nedošel a na desítce byl diskvalifikován. O čtyři roky později obsadil v Římě na 50 km 17. místo. Na mistrovství Evropy sklízel největší úspěchy v roce 1954 v Bernu, když vyhrál desítku a na 50 km vybojoval stříbro. K medailím z Bernu poté přidal ještě 4. místo na 50 km v Bruselu 1950. Mistrovských titulů získal 25, ten poslední ve 40 letech na 50 km. Mladší chodecké generaci nedaroval nic ani později, ještě v roce 1965 si došel na oblíbené padesátce pro bronzovou medaili. Josef Doležal byl spjatý i s proslulým mezinárodním závodem Praha – Poděbrady, který vyhrál 8x, z toho 7x v řadě za sebou. Naposledy se mu to podařilo v roce 1962 v čase 5:11:24. Československo reprezentoval naposledy ve 46 letech na slavných mezinárodních závodech v San Remu.

Nechybělo však málo, a atletika mohla o skvělého chodce přijít. Josef začínal totiž jako asi každý kluk s fotbalem a po ose Příbram – Prosečnice se dostal až do Prahy, kde nastupoval za tehdejší SK Břevnov. Osud tomu chtěl, že si v roce 1939 zranil koleno a s fotbalem byl konec. Zbyla mu chůze, které se věnoval od 13 let. Pepíkovu slibnou atletickou kariéru přerušila válka. Aby toho nebylo dost, v roce 1941 byl totálně nasazen v Německu. Domů se vrátil až v roce 1945. Z Berlína do Prahy šel pěšky, prostě chodec. Po válce pracoval jako sazeč v tiskárně v Dolních Počernicích. K tréninku se dostal až po práci. Tehdejší chodecká generace v čele s Václavem Balšánem, Otakarem a Josefem Buhlovými či Jaroslavem Olivou byla velmi kvalitní a Josef snil o tom, že je porazí a bude lepší. V roce 1946 se poprvé postavil na start Poděbrad ve sparťanském dresu a vyhrál. Stále pracoval, vlastně ještě po olympijských hrách v Helsinkách byl zaměstnancem tiskárny státních cenin. Až olympijský úspěch mu otevřel cestu do Dukly. S Duklou nakonec zůstal spjat po zbytek života. Setrval tam i ve sportovním důchodu, naposledy právě v sauně. Proslul tím, čemu se dneska říká aktivní životní styl, běhal, cvičil, plaval. Zajímal se o byliny, vyráběl masti a lektvary a kdo chtěl, tomu radil a pomáhal s různými neduhy. Byla to dobrý duše staré duklácké sauny. Rodák z Příbrami zemřel koncem ledna v Praze ve věku 79 let.    

* 13. 11. 1932

OH  – zlato 1956 Melbourne

Rodačka z Prahy získala pro Československo na olympijských hrách v Melbourne jedinou zlatou medaili. Její radost ze zisku zlata navíc násobila láska. Právě v Melbourne se seznámila se svým budoucím manželem, americkým kladivářem Haroldem Connollym. Oč větší bylo štěstí Olgy, o to větší poprask vyvolal tento pár mezi funkcionáři. Na jejich tváře padly chmury, které ani zlato nezahnalo. Snažili se Olze vztah s Connollym rozmluvit, hrozili jí, jenže poručte lásce. To je jako v pohádkách, prostě to nejde. O rok později si umanutá Olga Harolda vzala, a dokonce v Praze na Staroměstské radnici. O svatbě nechtěli funkcionáři ani slyšet, nakonec pomohla přímluva manželů Zátopkových, svatbu povolil sám prezident Antonín Zápotocký. Tělovýchovní funkcionáři utřeli. Obřad měl proběhnout v tichosti v úzkém kruhu. K překvapení svatebčanů je čekalo na 30 000 lidí. Slavnému páru šel za svědky jiný neméně slavný pár, Dana a Emil Zátopkovi. To už byla událost, kterou si nejen Pražané nemohli nechat ujít.

Olga se narodila v Praze a část dětství strávila v Dejvicích. S rodiči bydlela v suterénním bytě v domě ve Velvarské ulici. Jenže přišla padesátá léta a otce, který byl legionář, zavřeli a z bytu je vystěhovali. Maminka odešla do Libiše u Mělníka, kde měli příbuzné. Olga, která se chystala maturovat, zůstala u tety v Dejvicích. Po maturitě začala studovat vytouženou medicínu. V Libiši se věnovala sportu, hrála basketbal, házenou i volejbal. Nejvíce jí šel basketbal. V roce 1954 patřila mezi členky týmu, který vybojoval stříbrné medaile na mistrovství Evropy v Bělehradě. Olga však nastoupila jen v jednom zápase. To se jí nelíbilo, cítila, že má rozhodně navíc, a dala to hlasitě najevo. Jenže, jak už to v té době chodilo, moc si nepomohla, naopak vyfasovala půlroční distanc. Všechno zlé je pro něco dobré, se říká a tímto tretem se otevřela dvířka královně sportu. K atletice ji přivedl Zdeněk Čihák z Rudé hvězdy Praha. Z dnešního pohledu, kdy se začíná v přípravkách pomalu od tří let, by bylo pro tehdy 22 letou Olgu pozdě. Ne tak tehdy, kdy se bralo všechno trochu jinak. Pro Olgu se stala její všestranná sportovní příprava výhodou, zvláště, když ani atletika jí nebyla cizí. Rozhodující však byl její nesmírný elán a ctižádost. Na radu Dany Zátopkové se začala věnovat disku. Na prvním tréninku hodila 33 metrů, o rok později se stala mistryní republiky. Postupně se pod Čihákovým vedením zlepšovala. V olympijském roce titul obhájila, v dalších závodech na podzim ji dva české rekordy 51,71 m a 51,80 m posunuly na olympiádu v Melbourne. Ta se netradičně konala na přelomu listopadu a prosince.

Vstup do soutěže neměla šťastný. Při prvním pokusu ji ovládla nervozita a utržený disk dopadl na vzdálenost pouhých 28,60 m. Jenže nepodlehla panice a druhým pokusem dlouhým 50,77 bez problémů prošla do olympijského finále. Ve finále před 100 000 diváky znovu pokazila první pokus, pouhých 46,56 m. Ve druhé sérii se zlepšila na 50,09, ale Ruska Ponomarevová hodila ještě dále, 52,04. Ve třetích pokusech se Olga dostala do vedení výkonem 52,28. Vzápětí ji však z prvního místa odsunula další sovětská reprezentantka Begljakovová, která si připsala výkon 52,54 m. Ve čtvrté sérii se pořadí nezměnilo, za to v páté se Olga vytáhla a výkonem 53,69 m zlepšila olympijský rekord. V šesté sérii pokusů ji už nikdo nedokázal překonat a česká výprava získala první a nakonec jedinou zlatou medaili na těchto olympijských hrách.

Po svatbě chtěla Olga dále reprezentovat Česko, ale funkcionáři byli proti. Nespustili ji na start mistrovství Evropy v Bernu v roce 1958. Po svatbě totiž odjela s Haroldem do Bostonu, kde učil, a domácích závodů se neúčastnila. Právě to se stalo záminkou pro její vyřazení z reprezentace. Snažila se ještě o start za rodnou zemi na dalších olympijských hrách v roce 1960 v Římě. Připravovat se začala 10 dní po narození syna Marka. Napsala tehdy dopis s přáním reprezentovat Československo. Odpověď Českého olympijského výboru byla zamítavá:  „Těší nás váš zájem a vaše upřímné přiznání k naší vlasti. Bohužel však není možno, abyste na olympijských hrách reprezentovala Československo. Jedině příslušníci tělovýchovných jednot, kteří se doma aktivně připravují, mohou být nominováni. Snad se podíváte do Říma se svým manželem a budete mít možnost se tam setkat s svými kamarády a kamarádkami z atletické dráhy …“ 

Pokud chtěla Olga startovat v Římě, musela se stát americkou občankou. Prvního července roku 1960 složila slib a přijala americké občanství. V srpnu již reprezentovala ve Věčném městě na olympijských hrách za Spojené státy. Nakonec za Spojené státy závodila ještě na dalších třech olympijských hrách. V Římě byla sedmá, v Tokiu 12, v Mexiku šestá a v Mnichově celkové 16, do finále se tam nekvalifikovala. Na posledních hrách v Mnichově v roce 1972 byla první neamerickou vlajkonoškou výpravy USA. Týž rok si také, v bezmála 40 letech hodila nový osobní rekord 57,61 m.   

Manželství s Haroldem jí nevydrželo, ač z něj vzešly čtyři děti. Nejstarší Mark byl úspěšný basketbalista a boxer, James výborný oštěpař a vícebojař (stříbro na Univerziádě v desetiboji), Merja má za sebou dráhu profesionální volejbalistky a nejmladší Nina se věnovala gymnastice. Dnes Olga žije životem aktivního spokojeného důchodce ve slunné Kalifornii, kde bydlí s nejmladší dcerou Ninou.