Ludmila Formanová

Ludmila Formanová (* 2. 1. 1974 Žleby)

Čáslavská odchovankyně vyrazila všem dech neuvěřitelným finišem na mistrovství světa v Seville v roce 1993 ve finálovém běhu na 800 m. Do poslední chvíle nebylo jasné, jak závod dopadne, krásné drama, která přináší jen sport. Ještě v zatáčce byla Lída bez medaile, ale v rovince se vnější stranou přehnala přes své soupeřky a setinovým finišem strhla vítězství na svojí stranu. Byl to jeden z nejkrásnějších finišů, na které dodnes rád vzpomínám. Koneckonců podívejte se samo zde https://www.youtube.com/watch?v=JTougFKFsXg anebo zde https://www.youtube.com/watch?v=dRT5TvTskt4.

Když naše nejslavnější běžkyně Jarmila Kratochvílová ukončila svoji kariéru, táhlo ji to domů. Mohla pracovat jako profesionální trenérka v tehdejším SVS VŠ Praha, kde byla ostatně dlouholetou oporou. Jarmila si ale život v Praze nedovedla představit. Chtěla domů, do Jeníkova a trénovat v Čáslavi, na stadionu ve Vodrantech, kde strávila většinu své kariéry . Tohle její rozhodnutí jsem na jednu stranu chápal, ale z hlediska kariéry trenérky je Praha vždy větší jistota. Zatímco na venkově talenty hledáte, do Prahy vám přicházejí sami a sem tam se vyskytne talent i mezi rodilými Pražáky. Navíc ve Vodrantech stále působil Jarmily trenér Mirek Kváč. Jarmila si prosadila svou. Začínala tam s houfem žactva.

Když pracujete jako trenér a sníte o úspěších, můžete být sebelepší, stejně čekáte celý život na ten jeden jediný talent, který to dotáhne k olympijské medaili. Ti, co začínají od nuly, navíc jsou neznámí, to mají nejhorší. Jarmila měla alespoň jednu výhodu, každý ji znal. Neměla tedy nouzi o svěřence, dětí byla kopa a ve Vodrantech je tak krásně. Od stadionu k opraveným lázním, nahoru do Vodrantových sadů s rybníkem. Štěstěna Jarmile přála. Mezi tím houfem atletiky chtivých dětí byly dvě holky, které ostatní trochu převyšovaly – Ludmila Formanová a Hana Benešová. Zatímco Hanka byla více sprinterka, Lídu to táhlo ke středním tratím. Obě se postupně lepšily, i mezinárodní kariéru začaly společně na juniorském mistrovství Evropy v roce 1993 v San Sebastianu.

Když ve dvanácti letech přivedla babička Lídu na stadion do Vodrant, aby ji přihlásila do atletického oddílu, nevypadalo to, že přišla budoucí mistryně světa. Ale bylo to něco symbolického – Lída se narodila ve Žlebech, Jarmila je z Golčova Jeníkova a jejich cesty se protnuly v Čáslavi. Lída byla pracovitá, ctižádostivá stejně jako Jarmila.  Nemohlo být lepší kombinace.

Cesta vzhůru započala relativně brzy. Tvrdé, ale citlivé tréninky Jarmily se projevovaly ve výkonnostním vzestupu. Přišly první republikové tituly a nimi chuť po dalších úspěších. Talent a práce, pokud se sejdou, přinášejí jen radost. V roce 1993 vyhrála Lída půlku na juniorském mistrovství světa v San Sebastianu. Přechod do dospělé kategorie je vždy obtížný, ale Lída s Jarmilou ho zvládly. Už za dva roky získala první velkou dospělou medaili, byť ve štafetě 4x 400 m, na HMS v Barceloně. V roce 1996 jí první individuální medaile těsně utekla. Na halovém mistrovství Evropy skončila čtvrtá. Další rok usilovala a splnila olympijský nominační limit na 800 m a odjela na svoji první olympiádu do Atlanty. Její cesta tu skončila v semifinále. V roce 1998 si připsala první individuální mezinárodní úspěch. Na HME ve Valencii vyhrála 800 m systémem start – cíl časem 2:02,30 (mezičasy 28,01, 59,96 a 1:32,34) závod na 800 m. Ani na chvilku před sebe žádnou ze soupeřek nepustila, v závěru ještě své tempo vystupňovala a o jejím vítězství nebyl žádný pochyb.

Venku se jí už tolik nedařilo a v Budapešti vypadla v semifinále. Podotýkám v čase 2:00,88 min. (Podívejte se do českých tabulek na výkony našich současných půlkařek). Zlato z Valencie však signalizovalo, že v dobré formě je schopna běžet s těmi nejlepšími. To se potvrdilo hned následující rok. V japonském Meabaši si doběhla pro titul halové mistryně světa na 800 m, kde zvítězila v čase 1:56,90 min., což je dosud platný rekord HMS. Také tenhle závod zvedl diváky ze sedadel. Po seběhu byla Lída třetí, za favoritkou Marií Mutolaovou a Ruskou Tsyganovou. Mutolaová rozběhla závod rychle, na 200 m probíhaly za 26,67, čtvrtka byla 55,39 a šestistovka 1:25,79. Na protilehlé rovince předběhla Lída Rusku a zařadila se za Mutolaovou. V cílové rovince, která je v hale hrozně krátká, ji nakonec dokázala na snad poslední pětadvaceti metrech přespurtovat. V létě pak na zaslíbeném Pyrenejském poloostrově, tentokráte v Seville, vyhrála famózním finišem mistrovství světa v čase 1:56,68 min. Její cesta za zlatem začala ve čtvrtém rozběhu, který vyhrála časem 1:59,52 před Britkou Kelly Holmesovou. O den později ve druhém semifinálovém běhu doběhla druhá za Ruskou Mastěrkovovou časem 1:59,42, aby o dva dny později slavila vítězství. Byl to boj do posledních ne metrů, ale centimetrů – Formanová 1:56,68, Mutualová 1:56,72, Mastěrkovová 1:56,93 a čtvrtá Clarková 1:57,40. Aby byla statistika úplná, 200 m za 27,14, 400 m 57,63 a 600 m 1:27,45. Celý závod běžela Lída ve vnitřní dráze za Američankou, vedle ní Mutolaová, pak uvnitř Lída a vedle Mastěrkovová. Po výběhu z poslední zatáčky zůstala Lída uvnitř, přes ní šla venkem Mastěrkovová, Mutolaová si držela vnitřní lajnu. Lída musela prudce vybočit do vnější dráhy, ale to co pak předvedla, zvedlo diváky ze sedadel. Mutolaovou zdolala až na cílových čarách. A co říkala Lída o svém vítězství a dotazu zda si byla jistá, že vyhrála:

„Přiznám se, že ne. Pamatuju si, že jsem tam byla blbě zavřená. Cítila jsem, že mám sílu, ale nemohla jsem se v té zatáčce dostat tak, abych mohla předbíhat. Musela jsem vyběhnout až tu poslední stovku. Přede mnou byly tři největší soupeřky. Měla jsem pocit, že jsou tak dobré, že už to nestihnu, že jsem si pokazila medaili. Vydala jsem ze sebe maximum, člověk běží v takové euforii. Ale cíl byl za chvilku, nebyla jsem si jistá, jestli jsem první, nebo druhá.“

Náročný trénink se však začal ozývat i jinak. Drobné bolístky přecházely ve zranění. Lída sice splnila limit na 800 m pro OH v Sydney, ale jak rok 1999 byl šťastný, tak další si vybrala kopec smůly a se zraněním kotníku skončila v rozběhu. Sotva dala operovaný kotník dohromady, přišly svalové problémy. V roce 2002 se zdálo, že se ze zdravotních trablů dostala, na ME skončila čtvrtá časem 2:00,23. Byla to však už spíše labutí píseň, což zní krutě, ale z pohledu předchozích úspěchu Ludmily oprávněně. Chvíli byla nahoře, chvíli dole – zdravá, zraněná. Prvně ji trápily okostice, horší však byla vyhřezlá plotýnka. Po krátkém boji s vědomím, že operace nemusí dopadnout, ji podstoupila. To se psal rok 2003. Operace dopadla dobře, stejně úspěšná byla dlouhá rehabilitace. Na třetí olympijské hry ji však nepustila ostruha na patě. A tak se velký návrat odložil kvůli příjemnější událostí. V roce 2005 se jí narodil syn Petr. Mezitím stihla s přítelem Petrem postavit v Čáslavi i dům. Po porodu se cítila v dobré kondici, sama o tom často vyprávěla. Vzpomínala jak klusala do šestého měsíce těhotenství 6-8 km denně. Když už nešlo běhat, cvičila kalanetiku, protahovala a plavala až skoro do porodu. K běhání se vrátila pět týdnů po porodu. Následující rok zaběhla 2:04,22, ale už to nebylo ono. O to s většími ambicemi vstoupila do roku 2007. Limit pro HME byl 2:02,60 a plánovala ho běžet ve Stromovce. Jenže ve třetím kole ji bolest stehna nepustila dál. Ozvaly se operované plotýnky. Sen o startu na Evropě se rozplynul v bolesti. To byla poslední kapka, začátkem května oznámila konec úspěšné kariéry. 

Při těch všech vzestupech a pádech dokázala úspěšně vystudovat FTVS. Znalosti z FTVS přenášela i do svého tréninku, bohužel pozdě. Ono je to tak, že když je člověku dvacet, má pocit, že regenerace, protahování, kompenzační cvičení jsou po tréninku zbytečná ztráta času.  Nepomůžou slova trenéra, na to je odpověď: „Jsme přece v pohodě.“ Jenže drobná mikrotraumata se sčítají a projeví se později. Po 25 roce už je regenerace pomalejší, po třicítce ani nemluvit. Záleží také na délce sportovní kariéry a spoustě dalších věcí. Po nějaké době jí začalo běhání chybět. Prvně běhala jen pro radost. Odběhla nějaké desítky, půlmaratony. Ke čtyřicátinám si jako dárek nadělila maraton. Ty má na svém kontě dva, v zimě si zaběhla Jizerskou 50. Na sprinty to není, ale maraton za 3,5 hodiny v pohodě. 

Dnes učí Ludmila Formanová na gymnáziu v Čáslavi tělocvik a samozřejmě trénuje atletiku. Při zraněních si zkusila také televizní moderování. Vloni si splnila svůj sen a v Čáslavi otevřela vlastní Atletickou akademii Ludmily Formanové. A možná se v Vodrantech zase najde nějaké talentované a pracovité děvče, které naváže na úspěchy zatím dvou nejslavnějších tamějších atletek – Jarmily Kratochvílové a Ludmily Formanové.

Lídu poslouchám rád, její názory jsou mi blízké, byť je jiná generace. Také ona se zamýšlí nad stavem české atletiky, a tak jen pár vět z jejího jednoho rozhovoru. Jeho autor laskavě promine, ale nepamatuji si, odkud jsem si to vypsal.

„Vzpomínáte na slavné časy atletické generace devadesátých let?“

„Některým současným atletům z ní něco chybí. Myslím, že ze sebe nedokážou dostat všechno. Když vzpomenu na Tomáše Dvořáka, Romana Šebrleho, Honzu Železného nebo na Šárku, jak se na pokusy dokázali nahecovat, tak to dneska nevidím.“

„V čem to je?“

„Často slýchám, že si závodníci šampionáty užívají. To je taková fráze dnešní doby. My jsme bojovali o každé umístění. V tom vidím rozdíl. Je to asi tím, že jsme byli ještě ze staré školy a možná byli skromnější.“