Kde se stala chyba?
Původně jsme měli napsán úplně jiný úvod, ale směšný tříměsíční trest pro Sinnera za dvojí pozitivní nález anabolického steroidu, v tomto případě klostebolu, vyvolává spoustu otazníků. A není to první otazník v historii dopingu. Potrestán, respektive spíše nepotrestán byl i díky tomu, že spolupracoval a za vše mohl člen jeho týmu – fyzioterapeut. Sinner „nasypal“ při masáži z kontaminovaných rukou maséra, řečeno jednoduchou mluvou sportovní. Škoda, že se nikdo neptal, jak to že měl tedy fyzioterapeut kontaminované ruce a tudíž musel pracovat se zakázanými látkami. Šwiateková pro změnu měla zdroj v jinak neškodném melatoninu, který si vzala kvůli spaní (při jet lagu funguje – melatonin). Therese Johaugová pro změnu v jelením loji na rozpraskané rty. Jiný sport, jiné posuzování – vyfasovala 18 měsíců. Alberto Salazar zase zkoumal na svém B týmu, kde se nejlépe vstřebává androgel a kolikrát denně je třeba ho aplikovat, aby účinkoval, ale člověk zůstal negativní. Jeho A-tým nikdy neměl pozitivní dopingový nález, nicméně velmi zajímavý výzkum, jehož výsledky nikdy nepublikoval[1].
Tímto úvodem jsme chtěli říci, že se z dopingu stalo velké politikum, nejen sportovní. A v tomto kontextu a kontextu doby je třeba hodnotit jeho české aktéry. Jejich bezmyšlenkovité odsouzení je stejně snadné jako glorifikace. Řada aktérů by si zasloužila místo v Síni slávy české atletiky, protože ač měla prohřešek, měla naopak jiné, ať to zní jakkoli paradoxně, přednosti. Proto jsem se rozhodl vedle těch slavných psát i o těch, kteří proslavili českou atletiku, ale nicméně ona se k nim zachovala více či méně nevděčně. Nejhorší je, že některým bylo odpuštěno, jiným nikoli. I to stojí za zamyšlení.
Padouch nebo hrdina, byli jsme kdysi jedna rodina
Trochu jsem to v titulku upravil právě proto, že náš aktér je ukázkovým příkladem houpačky života – nahoru, dolů, nahoru, dolů… Nikdo by to nevymyslel lépe než sám život. Největší případ dopingové historie české atletiky byl pozitivní test reprezentantů Zdeňky Šilhavé a Remigia Machury při Evropském poháru 1985 v Moskvě. Zatímco Šilhavá se stala jedním z mnoha dopingových případů, Machura se k dopingu přiznal s přímostí sobě vlastní. A jeho životní houpačka pokračovala. Kdo to tedy je, ten Machura.
Remigius Machura, rodák z Rychnova nad Kněžnou, pochází ze sportovní rodiny. Talent, jak se říká od Boha, se v něm spojil s pracovitostí a touhou uspět. Kdo neví, jeho bratr Martin byl vynikající vícebojař a oba dirigoval táta, sám také výborný sportovec. Otázkou zůstávalo, který sport si nakonec žák Machura zvolí. Rozhodly to školní závody, vyhrála tedy atletika a z ní vrhy a hody. Machura totiž na oněch školních závodech zvítězil ve vrhu koulí, ale chytlo ho to natolik, že začal systematicky trénovat. Zanedlouho se stal dorosteneckým přeborníkem a dokonce zvládal i trojboj koule, disk kladivo, všechno vítězně. V juniorech již neměl konkurenci.
Táta je učil, že chtějí-li něco umět, musí si to prvně nastudovat. Machura studoval a přemýšlel. Tehdy nebyly sociální sítě, všechno se muselo načíst, zjistit a zapamatovat. Pamatoval si dost a o každém tréninku přemýšlel. Od každého trenéra si něco odnesl. V Rychnově ve Spartaku prošel rukama trenérů Hamáčka, Paštiky a později Friedricha. Neustále se lepšil a dorostenecké výkony neunikly zástupcům pražských oddílů. Tehdy se dotvářel systém vrcholového sportu, jehož článkem byla i vrcholová střediska mládeže a s nimi související sportovní třídy. V 17 letech přestoupil do oddílu VŠ Praha a stal se studentem 3. ročníku Gymnázia Nad Štolou. Ve sportovní třídě vydržel rok a čtvrťák absolvoval na večerním studiu. Ve vysokoškolském oddíle se ho ujal Martin Kunc. V devatenácti, v roce 1979, se stal Machura juniorským mistrem Evropy. Někdy tehdy dostal první nabídku komplexní podpory. A jak ho to učil táta, sednul si a přečetl si co bylo dostupné, aby věděl, do čeho jde. Poradil se také s lékařem a odmítl. Nic se nestalo, dál fungoval v systému. Tehdy se také vsadil s Jardou Brabcem z Dukly, že za dva roky, tedy v jednaosmdesátém, hodí 21 metrů. Ten rok obsadil 4. místo na HME a stále se lepšil. Nabídka na podporu byla pořád otevřená. Někteří jí podlehli, jiní nikoli a buď se sportem skončili anebo se vrátili z Prahy do regionů. To ovšem neznamenalo, že tam komplexní podpora neexistovala. Centrálně řízený systém vrcholového sportu zahrnoval nejen střediska v Praze, ale i třeba v Ostravě, Brně. Jako vždy záleželo na lidech. Machura v tréninku přidával, rostla zátěž, a čím častěji reprezentoval, tím více zjišťoval, že tudy cesta nevede. Ve sportu na top úrovni nejde jen o to, absolvovat největší tréninkovou zátěž, ale také dobře regenerovat. Platí, že ne každé tělo snese vrcholový trénink a ten top je vyhrazen jen málo početné skupině jedinců. Paradoxně vždy největší rezervy jsou v regeneraci než v tréninku. To cítil i Remek, po dlouhém zvažování pro a proti na podporu kývl. Nešlo mu ani tolik o rozvoj silových parametrů jako o podporu regenerace. Zdá se to paradoxní, ale právě z toho důvodu brali anabolika třeba běžci. V předzávodním období, kdy je největší speciální zátěž a současně nejméně příznivé počasí, organismus ve je vyčerpaný, nízké dávky anabolik (10-15 mg) výrazně urychlily regeneraci po zátěži a přispěly k udržení zdraví. Zná to asi každý atlet, máte týden do zahájení sezóny, cítíte formu jak hrom a nejednou onemocníte. Většinou je to nějaká viróza, ale u vrhačů to bývají také různá svalová poškození. Proto vrhači užívali větší dávky. Remek k tomu přistoupil tak, že anabolika dávkovaná zkušeným lékařem v určité části roku znamenají lepší regeneraci a chrání tak nejen před zdravotním výpadkem, ale vlastně chrání jeho zdraví. Fungovalo to dokonale, nejen že překonal 21 m a Brabčáka to stálo tři litry whisky, ale hlavně na památném mistrovství Evropy v Aténách v osmdesátém druhém roce obsadil 3. místo (naše medailová bilance byla dnes neuvěřitelných 1-4-4). O rok později na našem výsledkově nejlepším MS v Helsinkách obsadil 3. místo. Pak přišel nešťastný rok 1984 a bolševikem rozhodnutá neúčast na LOH v Los Angeles. Stran české reprezentace to mohla být paráda, silná generace v čele s Bugárem, Kratochvílovou a dalšími. Co jméno, to potenciální medaile nebo finálové umístění. Někteří mlčeli, jiní se tiše vztekali, další více či méně protestovali, našli se i tací, co souhlasili. Machura měl tehdy krátký distanc. Co to bylo za průšvih? Kravina. Ač v Helsinkách obsadil 3. místo výkonem 20,98 m, vyfasoval od komunistických funkcionářů stopku. Jako věřící se před pokusy křižoval, což jim bylo trnem v oku. Byť se křižovali další atleti, odnesl to exemplárně Machura. Jak sám říká: „85 % tehdejších členů týmu bylo v KSČ“. On sám tam nikdy nevstoupil. Jeho názory byly jasné a občas zněly hodně nepříjemně. Získával pověst rebela. (Pozn. autora k jeho odmítnutí členství v KSČ. Díky několikanásobné vlastní zkušenosti mohu objektivně posoudit, co znamenalo odmítnout vstup do KSČ a naopak prezentovat se jako věřící. Moc takových tehdy nebylo.) Ale k meritu věci, jeho prořízlá, nebo spíše upřímná huba, mu také moc nepomáhala. Nikdy. To se mu vymstilo, když měl v roce 1985 pozitivní dopingový nález. Ten rok sezonu začal báječně, stal se halovým mistrem Evropy. V letní sezoně byl jeden z vrcholů sezony Evropský pohár (současným ekvivalentem je ME družstev), kde Remek skončil druhý. Po různých šachách byl nakonec vybrán k dopingové kontrole. K jeho smůle komisaři poslali vzorky k analýze do nově vybavené laboratoře v Kolíně nad Rýnem místo původně očekávaných Helsinek. Machurův vzorek byl pozitivní na tehdy oblíbený stanozolol. Průšvih byl na světě. Remajs byl v pohodě, pokud už došlo k selhání systému, řešilo se to obvykle ohlášením nemoci závodníka a pak se případ nechal postupně vyšumět. V případě rebela Machury to bylo jinak. Navíc, jak už jsme zmínili v úvodu, tehdy byla pozitivně testována i Zdeňka Šilhavá. To už nešlo ututlat. Oba čekal dvouroční distanc. Machura byl vyřazen ze SVS, zůstal bez příjmu. Nastala smutná situace, měl mladou rodinu a byl bez práce. Remek se s tím vyrovnal po svém, začal pracovat jako stavební dělník. Tehdy byly pytle cementu větší, silová příprava pokračovala, což trochu ironizujeme. Po roce a půl sepsal supliku a na základě žádosti mu byl zbytek trestu prominut. Vrátil se v dobré formě, neuměl totiž zahálet a žehrat na špatný osud.
Hned v roce 1987 překonal v srpnu národní rekord výkonem 21,93 m. Rekordní výkon vydržel 30 let, než ho překonal Tomáš Staněk. Mimochodem, Machura se podílel na jeho přípravě pět let. Ani vstup do roku 1988 nebyl špatný, znovu stal halovým mistrem Evropy. V létě obsadil na letní olympijských hrách v Soulu obsadil páté místo. Tyhle úspěchy už dosáhl v dresu Dukly pod vedením svého dřívějšího soupeře Jardy Brabce. Z Dukly potom odešel po sezoně 1991 do Sparty. Té zůstal věrný dodnes. Pracuje zde nejen jako trenér, ale aktuálně také oddíl vede. A nebyl by to jeho život, kdyby také coby bafuňář zažíval vzestupy a pády. Spartu vedl, nevedl, novu vedl. Zkraje 90. let se ocitl ve vedení československého atletického svazu, po boku bývalých komunistů. Hodně se jich tehdy členství zřeklo. Ale stejně změny žádné neprosadil, jak si jednou sám povzdechl. Ten systém je neuvěřitelně rigidní a nepružný.
Proč je „enfant terrible“ české atletiky? Je skutečně rebel? Samorost Machura anebo jak ho nazval sportovní novinář Lacina „Člověk z lesa“ si dovolil se k dopingu přiznat a otevřeně o něm hovořit. To je první hřích. Druhý: říká, že doping je ve sportu stále a není proti, pokud by byl legalizován. A do třetice, zůstává v některých věcech kritický k vedení ČAS, což mu také na oblibě nepřidá.[2] Přitom málokdo má tolik zkušeností ze závodnické, trenérské i funkcionářské práce. Jestli si někdo zaslouží metál za celoživotní práci pro atletiku, je to právě Remigius Machura.
Na Wikipedii se píše, že doping Machury a Šilhavé byl největším dopingovým průšvihem české atletiky. S tím lze souhlasit. Všechny ostatní jsou v porovnání s ním nicotné. Může za to Machurův otevřený přístup. Historickou, nikým nezodpovězenou otázkou zůstává, proč k pozitivnímu nálezu v době pretestingu došlo. Všichni reprezentanti s podporou, než vycestovali, museli projít v pražské laboratoři kontrolou, zdali nejsou pozitivní. Jenže žádný systém není dokonalý. Asi by nevadilo, že ač původně neměl na doping jít, byl v Moskvě z nějakého důvodu „dovybrán“, ale nikdo netušil, že vzorky místo do Helsinek poputují do Kolína (nad Rýnem), kde měli citlivější a novější přístroje. Soudruzi prostě udělali chybu, nebo vadilo, že je Remek lepší než němečtí a sovětští vrhači? To už jsou spekulace.
A současnost?
Machura je aktuálně opět šéfem správní rady atletické Sparty a obyčejným trenérem houfu vrhačů a dalších atletů. Třeba je někdy mezi nimi nový Staněk. Dál postává na atletických závodech a bedlivě sleduje výkony stávající i nastupující generace.
[1] Tedy, taky jsem zkoumal leccos, třeba proces aklimatizace, změny biochemických ukazatelů vlivem zátěže, ale zkoumat anabolika a hledat hranici, kde jsem už pozitivní, to mne v životě nenapadlo. Taky jsem proti Salazarovi výsledkový břídil. (pozn. autora)
[2] Pozn. autora: mohu dodat jediné – cokoli jsem si Remigiem Machurou domluvil, platilo. Na školení trenérů fungoval skvěle, uměl zaujmout a předat nejen vědomosti, ale i nabyté zkušenosti, kterých měl bohatě. Mnoho reprezentantů včetně Tomáše Staňka prošlo jeho rukama. V konci mé dráhy bylo smutné, jak se snažili někteří agilní zástupci ČAS eliminovat jeho působení i v roli lektora. Když jsem se ptal proč? Kdo měl doping, nemůže nejen dělat trenéra (přihlásil se tehdy zkusmo do konkursu na trenéra SCM) , ale ani působit jako lektor při vzdělávání trenérů. Nevíš-li jak, použij nesmyslný argument. Přitom jsme měli s Remkem domluvu, že nebude kritizovat svaz, ale jen se věnovat výuce. Dodržoval to, výuka byla „apolitická“. Totéž platilo pro organizaci HAM ČR, můžu říci, na Machuru bylo spolehnutí. V dnešní době neuvěřitelná vlastnost – co slíbil, to udělal dobře a hlavně včas. Ač se to podle výše uvedených řádků nezdá, ne vždy jsme si spolu notovali, ale dokážeme se tomu zasmát a bavit se spolu. To je důležité, správný postup může vzejít z tříbení zcela rozdílných názorů. A pokud pro to není prostor, je něco špatně. Á propos, to spíše účastní trenéři vnímali tehdy práci svazu jako špatnou. Jeden z nich dokonce prohlásil: „Na svazu by si měli uvědomit, že bez naší práce by nebylo atletiky“. Tak to tedy bylo.
