3. díl
Stíny legend
Pozitivních dopingových nálezů bylo v české atletice povícero. V některých případech se však podařilo prokázat nevinu závodníka. Na rozdíl od výmluv na kontaminované ruce maséra či mastičku na rty se pojí tyto případy se závažným onemocněním.
V širších souvislostech si je třeba uvědomit, že preventivní testování nebylo výsadou jen socialistického sportu, ale probíhalo zřejmě i v některých západních státech. V případě atletů Německé spolkové republiky se hovořilo v kuloárech, či padala podezření také o státním dopingu. Na druhou stranu antidopingové „hnutí“ sílilo a jedním z hmatatelných a pozitivních výsledků bylo zavedení mimosoutěžních kontrol. V ten moment ztratilo preventivní testování smysl, protože sportovec mohl být testován kdekoli a kdykoli. Mimosoutěžní kontroly byly zaváděny postupně, například ve Velké Británii až koncem 80. let. V Československu došlo k ukončení preventivních kontrol na pokyn tehdejšího předsedy ČSTV Pavla Klapuše v červnu roku 1988. O rok později skončila vydáním příslušné směrnice i řízená specializovaná péče. Uvědomme si, že státem řízený doping trval v tehdejším Československu pouhé čtyři roky. A fungoval stejně spíše ve smyslu socialistického „nepořádku“ než dramaticky, za kontroly Stb atd., skoro jistě se v atletice se žádná dramata nekonala. Ale než se budeme věnovat nejznámějšímu falešně-pozitivním případu v české atletice, podívejme se do světa. Naopak tady najdeme skutečná dramata s otevřeným koncem. V ten moment nás také napadne myšlenka, že by se seriál neměl jmenovat Temné dějiny české atletiky, ale světové atletiky. Otázkou je, do jaké míry jde skutečně o temnou historii či pouze vývojovou etapu? Srovnáme-li nové superkarbonové boty s botkami Emila Zátopka, nelze se divit, že někteří odborníci hovoří o technologickém dopingu (podobně různé varianty kombinéz u skokanů na lyžích, plavek u plavců atd.). Všechny tyhle vymoženosti nakonec musela svázat pravidla, která určují mantinely. Tak i klasický doping postupně svazují pravidla. Jen je to stejné jako s oněmi technologiemi, vývoj a výzkum je vždy napřed. Přijdu na pozitivní efekt pilulky či nějakého „umělého vlákna“, zjistím, že mi dává výhodu, samozřejmě ho použiji. Ostatní se ptají a pátrají po příčině či důvodu zlepšené. Nakonec se přijde na to, proč tomu tak je. Zlepší se totiž diagnostika. Poté zasedne rada moudrých a vynese verdikt, pokud se shodne, že jde o doping, platí absolutní zákaz. Může nastat také polovičaté řešení, stanoví se hranice – povolené množství látky, anebo třeba propustnost kombinézy, velikost anebo výška podrážky atd. Svět sportu je v tomto složitý a neustále se vyvíjí. Dovedete si představit Monda, jak skáče svěťák na bambusové anebo hliníkové tyči? Těžko. Ale zpět k tématu, ukazujícímu také na roli novinářů a tisku u některých případů, které nakonec dopingovými případy nebyly.
Své si prožil i současný prezident World Athletics a náš mílařský idol Sebastian Coe. V roce 1983 se prošlo tiskem, že měl pozitivní test, a proto nestartoval, ač patřil k favoritům, na prvním mistrovství světa v Helsinkách. Stačí pohled na výsledky závodů v roce 1983 abyste zjistili, že v nich nefiguruje. S obviněním přišly třeba finské bulvární noviny Iltalehti, nejsme si jisti, zdali první, ale tento článek je stále dohledatelný. Zpráva se rozšířila do světa. Co říkal tehdy Coe? Už od poloviny roku 1982 cítil nezvykle unavený, ospalý, usínal při jídle, po tréninku. Na mistrovství Evropy, které se konalo na začátku září odjel jako favorit běhu na 800 m. Ve finiši mu však vítězství vyfoukl východoněmecký reprezentant Hans-Peter Ferner, což byla tehdy senzace. (Dávali jsme z tohoto závodu fotografie na Instagram. Po pravdě Britové měli obecně na východní Němce pech, protože v Praze o čtyři roky předtím jim zlato sebral Olaf Beyer, druhý doběhl Steve Ovett a třetí skončil Coe). Nakonec podstoupil sérii testů v Leicesterské nemocnici, které potvrdily, že trpí vzácným glandulárním onemocněním (onemocněním žláz), později bylo uvedeno, že jeho nezvyklý stav způsobila infekční toxoplazmóza, vyvolaná EBV virusem. Byť toxoplazmóza způsobená EBV virem byla již v té době snadno diagnostikována. Na druhou stranu je fakt, že testy museli být cílené. A toxoplazmóza si může s organismem hodně pohrát.
New York Times (Sept. 3, 1983, Section 1, Page 21) celou historii popisovaly: „A series of tests at Leicester Hospital in England has confirmed that Sebastian Coe , who holds the world records in the 800-meter and one-mile runs, is suffering from a rare glandular disorder. Dr. Karl Nicholson , a consultant in infectious diseases, said Coe had glandular toxoplasmosis, an infection that the doctor said affected fewer than 200 people in England each year and that can resemble glandular fever. Coe, who underwent the tests after four straight exceptionally poor outings, probably contracted the disease last April or May, Dr. Nicholson said. Coe is not likely to start training again for several months.“
V Británii vycházely vysvětlující články, které do toho vnášely větší zmatek – nejčastěji používaným pojmem se stalo mysteriózní onemocnění. Anebo jen: That iconic win in Moscow’s Lenin Stadium must have seemed a world away to Coe as the Los Angeles Games of 1984 neared. His form had taken a huge dip in the intervening years. He had been misdiagnosed with glandular fever when in fact he was suffering from potentially a much more dangerous infection, toxoplasmosis. (https://www.olympics.com/en/news/coe-defies-critics-to-claim-unique-double). Britský The Telegraf zase psal: „Even being able to defend the Olympic 1500m title that he had won four years earlier in Moscow in 1980 was far from certain. Coe had weakened alarmingly through 1982 and 1983 following a mystery illness – eventually diagnosed as toxoplasmosis – that could leave him so fatigued after a run that he might fall asleep at the dining table. “It was a year-and-a-half before anyone really got on top of it,” he says. Coe had weakened alarmingly through 1982 and 1983 following a mystery illness – eventually diagnosed as toxoplasmosis – that could leave him so fatigued after a run that he might fall asleep at the dining table. “It was a year-and-a-half before anyone really got on top of it,” he says. Normal training would n ot resume until February 1984, but Coe never lost hope and had already boarded a plane that winter to Los Angeles for a personal recce of the city in which he planned his resurrection. Having assessed the potential accommodation – and decided that he preferred the University of California halls of residence in Westwood to another athletes’ village in downtown LA – he headed inside the Coliseum. “I sat in the stadium for an hour or two on my own … just observing, going through scenarios that I might adopt, understanding the geography of the place and getting a picture in my mind,” he says. “I’m pretty sociable. I like being in groups but, when it gets really serious, I do like to be on my own.”
Je zajímavé dívat se zpětně na celý problém. Britové údajně žádné preventivní testování nikdy neřešili, nicméně o pozitivním testu pochází zmínky z více zdrojů. Co je tedy důvěryhodné? Samozřejmě špatná diagnóza může prodloužit návrat a kdo prodělal těžší formu infekční mononukleózy, ví o čem je řeč. Trochu udivující je právě ona dlouhá diagnostika, nicméně i to známe z vlastní praxe. Každý si to musí přebrat sám. (Pozn. autora: Pro nás Coe zůstává nadále inspirující běžecká ikona a jeho táta inovátor běžeckého tréninku. Společně se tato dvojka zapsala do dějin běhů na střední tratě.)
Aby to bylo fér, Britové nezůstali Finům nic dlužni. Britský tisk systematicky obviňoval z dopingu nejen sportovce z tehdejší Německé demokratické republiky a Sovětského svazu, ale cíleně také atlety z Itálie a Finska. Tedy ze zemí, jejichž běžci znamenali také konkurenci pro Brity. Finy obvinili z krevního dopingu. Někdy, když tak nad tím přemýšlíme, vytane nám mysli české přísloví „Potrefená husa nejvíc kejhá“ anebo „Zloděj volá chyťte zloděje“.
Ale zpět k české atletice. I v ní najdeme obdobný případ, který se řešil na nejvyšší atletické diplomatické úrovni. Jméno Helena Fibingerová zná snad každý příznivec české atletiky. Mistryně světa ve vrhu koulí z Helsinek, první žena, která překonala hranici 22 m a dodnes drží světový halový rekord 22,50 m (1977 v Jablonci).
Do sezony v roce 1985 vstoupila podobně jako Machura vítězství na halovém mistroství Evropy. V Aténách vyhrála výkonem 20,84 m. Po závodě však přišla ledová sprcha, dopingová kontrola, kterou Fibingerová po závodě absolvovala, ukázala pozitivní výsledek.[1] Dnes už se o tomto případu takřka nikde nedočtete. První, kdo jí po letech veřejně obvinil z dopování, nebyl nikdo jiný než Václav Pacina, který po roce 1989 zveřejnil sérii pseudo-investigativních článků o dopingu v Československu. Je pravda, že není dobře, aby se tato doba přecházela mlčením, ale dělat z toho štvanici na naše úspěšné reprezentanty, asi nebyla ta správná volba. Škoda, že se třeba nezeptal Coa na jeho údajný pozitivní test. Jak už jsme psali, Finové špinili Brity, ti zase je. A pak se v tom vyznejte.
Nicméně pravdou je, že Helena Fibingerová měla pozitivní test na HME Evropy v Aténách v roce 1985. Sama Fiibngerová se k této problematice nechce vůbec vyjadřovat, čemuž se nelze divit. Nevím, co si Pacina od obvinění sliboval, ale rozhodně nemohl čekat od nikoho, ať již bral anabolika či nebral, že řekne: ano pane Pacina, máte pravdu, brala jsem 100 mg Stromby denně. Kaji se za to, vrátím všechny medaile, zrušte moje výkony a zapomeňte na mne. Chybí ten kontext, který Pacina znal, nemohu si pomoci. A pak je tu druhá stránka, celá historie tohoto případu.
Jaká tedy ona historie dopingového případu Heleny Fibingerové byla? Děj celého příběhu se začal odehrávat ještě v Praze, před odjezdem do Atén. V únoru podstoupila Fibingerová test v pražské laboratoři, přičemž výsledek vyšel hraniční, spíše lehce pozitivní. Přesto do Atén na odjela. Nutno dodat, že v té době se již delší dobu necítila dobře, přičítala to však spíše ženským problémům. V Aténách však přišel po vítězství šok. Vzorná socialistická sportovkyně, členka strany, měla pozitivní dopingový nález.
Rozjel se kolotoč, ve kterém se významně angažoval tehdejší místopředseda ČOV a současně místopředseda evropské atletické federace Rudolf Dušek. Hned po návratu absolvovala Fibingerová vyšetření, které prokázalo vysoké hodnoty testosteronu. Následně v ostravské nemocnici zjistil tým lékařů pod vedením MUDr. Kempného nezhoubný nádor v břišní dutině, který produkoval testosteron. Lokalizace nádoru současně vysvětlila, proč své problémy původně přičítala ženským problémům. Lékaři nádor operativně odstranili a následovala nezbytná rehabilitace. Hladina testosteronu se po odstranění nádoru vrátila do běžných hodnot.
Na diplomatické frontě bylo počínání také úspěšné, aktivita Duška a lékařů z Ostravy vedla k uzavření případu s tím, že se nejedná o doping, tudíž není třeba ani žádných sankcí. Medaile a první místo Heleně Fibingerové už nikdo nevezme. Lékařské zprávy měl v rukou odborník nad jiné povolaný, Arne Ljungquist, vicepresident IAAF, lékař specializující se na ledvinová a kardiovaskulární, současně velmi aktivní v boji proti dopingu. Ten psal také závěrečnou zprávu. Ljungquistův závěr obdržel i Dušek, který ho má stále uchovaný ve svém bohatém osobním archívu. Nikdo tento závěr nikdy, ani na mezinárodní úrovni, nezpochybnil. Tolik dva příběhy, které ilustrují určitou historickou etapu nejen v atletice, ale můžeme říci ve sportu obecně. Všimněte si role bulváru a odpovězte si sami. Ex nihilo nihil fit.
[1] Pozn. autora – Fibingerová měla poměr testosteron-epistestosteron vyšší, než bylo povolené. Epistestosteron je metabolit testosteronu a jejich poměr je obvykle 1:1, zvýšil-li se na 6:1, považovalo se to za pozitivní, s tím, že sportovec mohl používat syntetický testosteron. Na druhou stranu to nemuselo být jen dopingem, protože i třeba u mužů s četností 1:2000 se vyskytuje genetická porucha, vedoucí k falešně pozitivnímu testu, neumí totiž metabolizovat testosteron na epitestosteron. Pokud tedy nahlásila laboratoř poměr testosteronu k epitestosteronu v moči větší než 6 : 1, následovalo další povinné šetření včetně endokrinního, k určení, zda byl tento poměr způsobený fyziologickým nebo patologickým stavem či je čistým dopingem (vzpomeňte na Salazarova kouzla s adrogelem). Dodejme, že z lékařského hlediska existují benigní nádory, které testosteron mohou produkovat.
