Dana Zátopková * 19. 9. 1922
OH 1952 – zlato, 1960 – stříbro, ME 1954, 1958 – zlato
Dana Zátopková, dívčím jménem Ingrová, se narodila v Karviné – Fryštáku a nikdo tehdy netušil, že na svět přišla první česká oštěpařská legenda. V šesti letech se s rodiči stěhovala do Vacenovic u Hodonína, odkud pocházeli. Tady lze hledat kořeny Danina vztahu ke Slovácku a dobrému vínečku. Na milou Moravu nedá dopustit.
Ke sportu měla blízký vztah. Ale dřív než s atletikou, se Dana Ingrová seznámila s házenou. Hrála ji celou válku a velmi dobře. Po válce získala v roce 1949 s družstvem Slovácké Slavie mistrovský titul. S atletikou se potkala na střední škole v Uherském Hradišti, a ač jí bavila, zůstávala zprvu věrna házené. S královnou sportů začala více koketovat až po válce. To začala v Brně studovat „tělák“. První zápočty ji čekaly v Třeboni, zavzpomínala v rozhovoru: „ Na pokoji jsem byla s holkou, která byla tehdy naší nejlepší oštěpařkou, házela asi tak 33-34 m, jmenovala se Soňa Buriánová. Kromě toho jsme tam dělaly zápočty z atletiky za dva semestry, měly jsme tam i atletický kurz. Ona jediná se přihlásila na oštěp, a jelikož spala hned pode mnou, tak mě pořád prosila, jestli bych s ní nešla hodit alespoň jeden hod, aby to bylo uznané jako závod. A tak mě nakonec ukecala“. Dana při zápočtu hodila k překvapení všech 34,60 metrů. Tehdejší československý rekord byl asi 37 m. Po „zápočtovém“ výkonu jí po upozornění asistentů okamžitě zlanařili funkcionáři VŠ sportu Brno, vyřídili registraci a o měsíc později již vyhrála svůj první atletický mistrovský titul.
Mezitím si odžila svoje v Bruntále na severu Moravy, aby se řízením osudu dostala v roce 1948 do Zlína. Zatímco v Bruntále výkonnostně stagnovala, ve Zlíně Dana ožila. Zlín byl tehdy jedním z významných center moravské atletiky. Navíc je přeci jenom blíže jejímu milovanému Slovácku než Bruntál. Sice pořád ještě střídala atletiku s házenou, ale už bylo jasné, že se se rodí nová atletická hvězda. Co víc, ve Zlíně poznala i jednoho fešného běžce, svého budoucího manžela Emila Zátopka. Oba úspěšní reprezentanti jeli společně na první poválečné olympijské hry v Londýně. Dana tehdy obsadila v olympijském závodě sedmé místo.
V roce 1950 přišli Dana s Emilem do Prahy do ÚDA. Ústřední dům armády, předchůdce Dukly, tehdy sdružoval nejlepší české sportovce. Danu lepší podmínky opět výkonnostně posunuly. S Emilem vytvořili nerozlučnou dvojici, které se zaskvěla především na olympijských hrách v Helsinkách v roce 1952. Dana soutěž oštěpařek vyhrála a společně si odvezli z Finska čtyři zlaté medaile. A zatímco Emil ukončil svoji kariéru po olympijských hrách v Melbourne v roce 1956, získala Dana ještě v roce 1960 v Římě stříbrnou medaili. Kromě toho se stala dvakrát mistryní Evropy, prvně v roce 1954 v Bernu a o čtyři roky později ve Stockholmu.
Po ukončení závodní kariéry zůstala sportu a atletice věrná. Pracovala jako trenérka mládeže, byla ústřední trenérkou. V letech 1960-1972 působila v ženské komisi MOV, byla aktivní členkou Klubu olympioniků ČOV. Její radost ze života a šibalský úsměv jsou úžasné, inspirující, stejně jako vitalita a životní nadhled. S Emilem prožili mnoho dobrého i zlého, společně postavili dům v Troji, ve kterém zametala smetákem, co jí Emil vyrobil z vítězného olympijského oštěpu. Pokud mohla, nevynechala jedinou akci Klubu olympioniků, byla pravidelným hostem Armádního sportovce roku i Memoriálu Josefa Odložila. Právě odtud pochází i fotografie. Jak sama říkává, s Emilem se životem prochechtali a věřte, je tomu tak. Má to Dana věru dobrý recept na dlouhý a spokojený život, tvrdá práce, láska, úsměv a radost, moravské písničky a vínečko.