* 16. 12. 1955 Jindřichův Hradec † 4. 10. 2017 Jindřichův Hradec
OH 1980 Moskva – 13. místo, ME 1978 Praha – 2. místo 400 m, 3. místo 4x 400 m, HME 1979 Vídeň – 1. místo 400 m, 1980 Sindelfingen – 2. místo
Československý rekordman na 400 m časem 45,77 s, v hale 46,21 s
5x mistr Československa v individuálním závodě, 3x halový mistr ČSSR, 1x mistr ČSSR ve štafetě
Nejlepší atlet ČSSR 1978, 1979
Krátká, ale zářná, tak by se dala stručně popsat kariéra jindřichohradeckého rodáka Karla Koláře. Naposledy jsme se potkali na pohřbu Božana Doula ve Vacově a byl jedním z mála atletů, kteří se s ním přijeli rozloučit. Pak už jsem ho vídal jen letmo při některých závodech. Karel byl poctivý kluk a dříč, občas průserář. To se mu vymstilo v Rudé Hvězdě a přišel tak o jednu sezonu z již tak krátké kariéry.
Ve škole vynikal více sportem než známkami, rozhodně nepatřil mezi jedničkáře, ale ani mezi propadlíky. Prostě normální kluk té doby. Měl rád fotbal a hokej, více fotbal a mnozí v něm viděli, a oprávněně, velký talent, který to jednou může dotáhnout přinejmenším do ligy. Osud však tomu chtěl jinak. Tehdy řediteloval na vesnické základce v Nové Včelnici Josef Jelínek, atletický trenér, který objevil pro českou atletiku nejeden talent. Karel nemohl jeho bedlivému oku uniknout. Jelínkovi se podařilo nemožné, přesvědčit Karla, aby svůj čas dělil mezi atletiku a fotbal. Ten mu nezakazoval, ale bral ho za trénink všestrannosti. Navíc byl Karel od přírody silný a obratný. Vlastně, jak tady vzdychám při psaní u každého jména, deset patnáct shybů, výmyk na doskočné hrazdě, kotoul či přemet, to tehdy byla samozřejmost. Karel se měl v Jelínkových očích stát sprinterem. Trpělivě ho učil nízký start, běh nemusel, ten mu šel od přírody. K rychlosti měl překvapivě dobrou i vytrvalost.
Na gymnázium to nebylo, ale vyučit se nástrojařem v místní Učňovské škole nebyl problém. Blížila se vojna a nabídky Dukel a VTJ se hromadily, jenže fotbalové. Rozuzlení bylo pro leckoho překvapivé, Karel odolal vábení fotbalu a k radosti Jelínka se rozhodl pro atletiku v Rudé hvězdě. Tam se dostal do rukou Miloše Písaříka. V té době už uměl čtvrtku za padesát a Miloš v něm spíše viděl, vzhledem k jeho vytrvalosti, půlkaře. Netrvalo dlouho a osobák na 400 m stlačil pod padesát, což bylo dílčí zlepšení na cestě k budoucímu půlkaři. Tehdy se jezdilo na rehabilitační pobyty, dukláci třeba do Tatranských Matliárů, Rudá hvězda třeba do Mariánských lázní. Při jednom pobytu se atleti zapomněli a následovala přestřelka s frťánky. Veselá noc s kamarády končila nad ránem. Jenže co čert nechtěl, návrat veselé partičky nezůstal nepovšimnut. Život umí být někdy pěkná potvora. Karel, místo aby mlčel a kál se, řečnil. On to tak měl, stejně jako mnoho jiných, kterým alkohol rozvazuje jazyk. Většinou tohle bububu skončilo u sportovců nějakým napomenutím, týdenním trestem. Jednou za čas se ale z toho stala velká akce. A průšvih byl, že Karel měl už z dřívějška drobné kázeňské vroubky, vesele mluvil, a tak se to sečetlo, přidalo se, že není zatím žádný hvězda a výsledkem bylo přeřazení k pracovní četě. Hodně tvrdý trest za pár frťanů navíc.
Místo dvoufázového tréninku makal na stavbě a na trénink mohl zapomenout. Když zbylo po práci více času, hrál s kluky fotbal. Aby se neřeklo, občas šel běhat do Stromovky. Ta, kdyby mohla, vyprávěla by neuvěřitelné příběhy atletů, kteří v ní trénovali, co se jim honilo hlavou, výhry, prohry. Karel na atletiku naštěstí nezanevřel, jen nechtěl zůstat v Praze. Kývl na nabídku Jablonce. Tehdy byla jablonecká atletika na výsluní. Zasloužili se o to předseda oddílu Vašek Poláček a Miloš Dajbych, šéf Komise vrcholové atletiky a jak se říkalo, strůjce nezapomenutelných atletických úspěchů 80. let minulého století. Zatímco v Praze se trénovalo ve dvou nafukovačkách s krátkým oválem, v Jablonci byla hala s 300 m oválem. Ona je tam vlastně dodnes, ty nesnesitelně ostré zatáčky pro běhy nejsou nic moc, zato 100 m rovinka, to bylo tehdy pro sprintery něco. V Jablonci fungovalo dobře i Středisko vrcholového sportu. Bylo rozhodnuto. Oznámil doma rodičům, jdu do Jablonce. Moc se jim to zprvu nezamlouvalo, ale Karel je přesvědčil. Jako vyučený nástrojař dostal práci v Autobrzdách, sehnali mu podnájem a zajistili zkrácení úvazku na 36 h (tehdy se pracovalo 42 hodin), aby měl více času na trénink. Pod křídla si ho vzal Vladimír Zelinka. To taky nebyl žádný profi trenér, jak bylo zvykem na Dukle či RH, ale pracoval v Nisasportu, a proto se trénovalo především odpoledne. Do tehdejší Zelinkovi party zapadl bez problémů. Trénoval tvrdě, ale stejně tak dbal na regeneraci. Ta byla tehdy v Jablonci na výborné úrovni. Dřel a věřil, že ještě něco dokáže. Chtěl zapomenout na těch 49,1, co běžel když byl přeřazený do pracovní čety. Nakonec je všechno zlé pro něco dobré. To se ukázalo v Karlově případě. V Jablonci jsou tvrdší podmínky než v Praze, hlavně v zimě, Karlovi to nevadilo. V sedmasedmdesátém stál znovu na startu mistrovství ČSSR. V malé vítkovické hale se probojoval do finále proti tehdejším hvězdám Tulisovi, Kárskému a Kodejšovi. V konci se prodral před Tulise a vybojoval svoji první individuální medaili. Titul se štafetou Rudé hvězdy nepočítal i když to bylo slavné vítězství. Dali tehdy v Bratislavě na frak favorizované Dukle.
Pro Karla i Zelinku to bylo velké povzbuzení. V létě, zase v Ostravě, byl na mistráku čtvrtý. Štvalo ho, že skončil bez medaile, ale už všichni věděli, kdo je Kolář. I Čeněk Kohlmann tehdy psal v Československém sportu, že je velkým příslibem české atletiky. Do přípravy na další se sezonu se pustili ještě s větší vervou. Nejraději trénovali doma v Jablonci. Karel měl rád svůj zažitý rytmus a klid, nerad ho opouštěl kvůli reprezentačním soustředěním. Doma měl všechno co potřeboval a kousek od sebe. V evropském halovém mistrovství sice ještě neuspěl, ale zaběhl nový český rekord 47,96 s. To už s ním počítali do čtvrtkařské štafety pro srpnové mistrovství Evropy v Praze. Dva týdny před Evropou zaběhl 46,13, překonal nejen Tulisův rekord, ale bylo jasné, že směřuje na „Evropě“ nejen do štafety, ale také na start individuálního závodu na 400 metrů.
Mistrovství Evropy se konalo v roce 1978 na přelomu srpna a září. Tenkrát nikdo o žádném oteplování nevěděl a v Praze panovala naopak zima sklonku podzimu a ne léta. Památného 30. srpna odstartoval Karel svůj nesmrtelný příběh. Časem 46,33 s postoupil z rozběhu a překvapil všechny, zaběhl totiž druhý nejrychlejší čas ze všech čtvrtkařů. Jen o sám věděl, že to bylo s velkou rezervou. Moc se nebavil, zmizel a chystal se na semifinále. Jen Zelinka věděl, co se mu honí hlavou. V semifinále nafasoval třetí dráhu a před startem se snažil zahnat vtíravé myšlenky na finále. Žádná taktika, po výstřelu za to vzal hned o začátku. V konci si dovolil zvolnit, byl druhý a ve finále. Čas 46,28 s rezervou ho potěšil. Věděl, že má formu. Zelinka před finálem taktiku neřešil, spíše ho usměrňoval: „…je to závod jako každý jiný. Nevzrušuj se tím, že je to finále mistroství Evropy“. Tu radu si pamatoval, ale stejně nervozitu zaháněl těžko. Při rozcvičení byl nesvůj, všechno to napětí z něj spadlo až v blocích. První start se nepovedl, ulil se Hermann. Znovu zaklekají do bloků, Karel je soustředěný sám na sebe. Druhý start se povedl. Běží co může, v rovince před sebou vnímá Hofmeistera, na zrychlení už ale nemá. Přesto se mu přibližuje, Hofmeisterovi docházejí síly rychleji, jenže ještě dříve je tu cíl. Zatímco Hofmeister padá vysílením a stadion opouští na nosítkách, Karel běží čestné kolo. Teprve teď vnímá jak stadion bouří. Dlouho jsem potom neviděl naplněný jásající Rošičák a už bohužel asi neuvidím, ale to je jiná kapitola české atletiky. Na tabuli se objevuje čas – 45,77 s, který bude na dlouhou dobu českým rekordem. Až v roce 2012 ho překoná Pavel Maslák. Šampionát nekončí a Karla čekají štafety. Jeho výkon kluky namotivoval. Ke svému stříbru si přidal v památném štafetovém finále 3. září bronz. Společně s Frantou Břečkou, Josefem Lomickým a Mirkem Tulisem ho ověnčili novým československým rekordem 3:04,0 min.
V roce 1979 se stal ve Vídni halovým mistrem Evropy a časem 46,21 zaběhl nejlepší světový halový výkon. Škoda, že se tehdy nevedly rekordy. Po světě se stále běhalo v různých halách a ještě chvíli trvalo, než se sjednotil ovál na 200 m. O rok později v německém Sindelfingenu vybojoval stříbro. O to více se těšil na olympiádu. Jenže zranění v kotníku ovlivnilo přípravu, přesto vybojoval celkové 13. místo. Štafeta skončila ve finále sedmá. Na domácí půdě získal Karel pět individuálních titulů mistra Československa, tři halové a jeden štafetový. To už ho začala trápit kolena. Artróza se vrcholový trénink nejdou dohromady. Sezona 1981 byla jeho poslední. Do fabriky se nevrátil, zajímala ho sportovní masáž a po ukončení závodní kariéry se z něj stal masér. Začal také působit jako trenér, věnoval se hlavně mládeži a nejen atletům, ale také fotbalistům. Zprvu trénoval v Jablonci, potom v AC Syner Turnov. V roce 2015 se vrátil do rodného města. I tam nemohl bez atletiky být a zapojil se do práce místního atletického oddílu SKOK, kde trénoval děti. V Jindřicháči na jeho památku pořádají Memoriál Karla Koláře. V Jablonci působil jeden čas i v zastupitelstvu, i jeho zásluhou se rekonstruovala Střelnice. Krátce po padesátce, v roce 2006 dokončil trenérskou školu a stal se trenérem 1. třídy. Prostě, byl atletem tělem i duší.
Když přemýšlím nad úspěchy tehdejších atletů, tak mnozí „experti“ v tom mají jasno. Byla to doba dopingu. Karel sám říkal, že v Moskvě byl nejlepší z těch, co nedopovali. Za to měli téměř všichni, kromě dřiny, jedno společné – pivo. Ani Karel si ho nedokázal odpustit. Tím nechci říci, že všichni byli čistí. Ale zajímavé je, že to byla pivařská parta. Škoda, že Karel umřel tak mladý, pomalu se tam nahoře schází – Jarda Brabec, Luboš Tesáček, Venca Pátek, Franta Bartoš, Míla Rezková. Zůstávají příběhy.