* 20. 5. 1971 Karviná
OH 1996 Atlanta – 3. místo
MS 2004 Atény – 1. místo
ME 1998 Budapešť – 2. místo
HMS 1997 Paříž – 3. místo, 1999 Maebaši 3. místo
HME 1996 Stockholm – 2. místo, 1998 Valencie – 2. místo
Držitelka českého rekordu v trojskoku, 15, 20 m venku a 14,87 m v hale, 9x mistryně ČR, 1x ČSFR, 12x halová mistryně ČR
Vysoká, hezká černovláska, rodačka z Karviné, patřila na přelomu tisíciletí mezi nejlepší trojskokanky světa. Na základní škole začínala sice s basketbalem, který je její druhou láskou, nakonec dostala přednost atletika. Díky své výšce (186 cm) a dobrému odrazu začínala Šárka jako výškařka a vůbec nebyla špatná. Po příchodu na sportovní gymnázium do Brna se začala pod vedením Čiby Nezdařila rychle zlepšovat. Systematický trénink a dobrá všestranná základní příprava z žactva na tom měly svůj podíl. V roce 1988 skončila šestá na MSJ v kanadském Sudbury, o rok později dovezla bronz na MEJ v tehdy ještě jugoslávském Varaždinu. Na významné soutěži socialistický států Družba obsadila 2. místo. To stále trénovala s Čibou Nezdařilem a zdálo se, že jí čeká zářná kariéra výškařky. Stávala se z ní známá osobnost, jenže pak na ní přišla léta nazývaná telecí. Neměla nikoho, kdo by ji vrátil zpět na zem, k tomu přišel další rok výkonnostní pokles. Přibrala, tápala a chtěla s atletikou seknout.
Záchranné lano jí hodil Zdeněk Odehnal, který působil ve Zbrojovce Brno. Jeden z našich nejlepších nejen výškařských trenérů (mj. trénoval Malého, Alexu, Jimramovskou či Nádeníčka, mezi jeho svěřence patřil i Nezdařil) přesvědčil Šárku, která se vrátila do Brna a znovu našla chuť trénovat. Tehdy začínala také nová ženská disciplína trojskok. Před halovou sezonou absolvovala Šárka skokanský test a Zdeněk Odehnal ji kromě výšky poslal i na trojskok. Na halovém mistrovství Československa ho vyhrála a na HME skončila čtvrtá v novém českém rekordu.
Skočila tehdy 13,50 m. Dobrý pokus na „začátečnici“, zvláště když koukám na výkony našich současných trojskokanek. Jenže v Barceloně ještě nebyl trojskok na programu, a tak zůstal trojskok pořád doplňkovou disciplínou. Prioritu měla výška. Pod Odehnalovým vedením v roce 1992 kvalifikovala na své první olympijské hry v Barceloně. Bohužel neprošla kvalifikací.
O rok později už vyrovnala tehdejší český rekord 195 cm. To už ji trénoval Michal Pogány, který jí také dovedl k největším úspěchům. Po klidném Zdeňkovi Odehnalovi přišel nespoutaný živel. Kosmopolitní Slovák, vlastně napůl Maďar, rodák z Dunajské Stredy, se základní charakteristikou dobré víno, klobása a „lehce nemravný humor“ (musím to dát do uvozovek, protože kdo zná Pogyho[1], ví své). Nesmím však zapomenout na jeho znalosti a skvělé trenérské dovednosti a neuvěřitelný entuziasmus. Nevím, kde pořád bere tu energii. Vzpomínám na debaty: „…to je jasné Pavolko, musí shodit, jedno kilo dole, to máš 2-3 cm. A my jich máme navíc veľa.“ Pro upřesnění. U většiny sportovních párů, jak najdeme poučení v historii, se sejde mladý trenér s pohlednou svěřenkyní. Mnoho společně stráveného času a trénincích, závodech, soustředěních, přeroste ve vztah. U Pogányho a Šárky to bylo naopak, prvně se do sebe zakoukali a teprve potom ji začal trénovat. „Proč bys ji nemohl trénovat? Když spolu žijete, tak spolu trénujte“ rejpal Jan Železný. Honza Želený vůbec ovlivnil dráhu mnoha atletů, připomeňme, že právě on tehdy vícebojařce Špotákové radil, ať se věnuje oštěpu. On je druh trenéra od pánaboha. Tenhle dar nenahradí žádné studium a odlišuje špičkové trenéry.
Šárka s Michalem o tom chvíli přemýšleli. Zvažovali všechno. Přeci jenom Odehnal byl persona, ale už měl také svoje roky a atletika přestávala hrát prim v jeho životě. Naopak Pogy byl živel plný entuziasmu, sršel energií. A tak to zkusili. Mišo se zakousl, studoval, radil se s dalšími, zkušenějšími trenéry a výsledek? Stačí číst dál. V roce 1995 Šárka, studentka pedagogické fakulty Masarykovy Univerzity, vyhrála světovou Univerziádu v japonské Fukuoce (14,20 m).
V roce 1996 dosáhla na olympijských hrách v Atlantě svého nejlepšího výsledku. Ženský trojskok si tu odbyl premiéru. Kašpárková při ní získala výkonem 14,98 m bronzovou medaili. Stejný výkon měla i druhá Ruska Inna Lasovská, pro kterou hovořil o pouhý centimetr lepší druhý pokus. Šárka zahájila soutěž neplatným pokusem. Ve třetích pokusech vyrovnala výkonem 14,98 m olympijský rekord a posunula se díky lepšímu druhému pokusu na první místo před dosud vedoucí Rusku Lasovskou. V pátém pokusu Lasovská skočila 14,70 m a dostala před Šárku, zatímco Šárka měla nejlepší druhý pokus 14,69 m ze čtvrté série. Nakonec obě předčila Ukrajinka Kravetsová. Ta jako jediná
překonala v páté sérii výkonem 15,33 m patnáctimetrovou hranici a posunula opět olympijský rekord. Pro zajímavost, Lasovské při nejdelším pokusu foukl vítr do zad +1,1 m/s, Šárce protivítr -0,6 m/s. Po závodě šťastná Šárka skoro nemluvila, protože je rozhodčí nepustili na dráhu a trojskokanky se museli domlouvat s trenérem ze sektoru. Tak na sebe křičeli.
Následující rok zahájila ziskem bronzové medaile na HMS v Paříži. Vrcholem však bylo letní mistrovství světa v Aténách. V soutěži od prvního pokusu vedla Rumunka Mateescuová výkonem 15,16 m. Zdálo se, že je vymalováno a nikdo ji o zlato nepřipraví. Šárka cítila životní formu a věděla, že má na to ji překonat. Ve třetím pokusu poprvé v životě překonala 15 metrovou hranici, ale radostné emoce moc neprojevovala. Chtěla víc a byla si jistá, že na to má. Čtvrtý pokus přešlap. Před pátým pokusem ukázal Pogy nejen svůj temperament, ale také intuici. Vedle něj seděla maminka s děckem, které mělo řeckou vlajku. Pogy si ji půjčil a hodil na plochu. Šárka instinktivně vytušila, že ji musí zvednout. Na obřích obrazovkách na stadioně se objevil její záběr, mávala řeckou vlajkou. Do té doby trochu letargický stadion ožil. Před pátým pokusem ji stadion nepokrytě fandil. Roztleskala si diváky jednou, podruhé a rozběhla se. Na odraze bez chyby. Chvíle nejistoty a pak tabule ukázala 15,20 m, Šárka vedla. Pro statistiky – šlo tehdy i o nejlepší světový výkon. Šestá série již na pořadí nic nezměnila, Šárka 14,83 m, Mateescuová pouze 12,21 m. Pocity a vědomí síly, které nikdy předtím neměla se proměnily ve zlato, Šárka se stala mistryní světa. Medaili slavili tak, že druhý den málem nestihla vyhlašování vítězů. Když se nad ránem vraceli do hotelu, potkali desetibojaře, kteří zrovna odjížděli na stadion. „Kde jste, čekáme tady na vás“. Dvořka to prohlédl. Jenže dospávání probdělé noc se jim málem vymstilo. Pogy usnul a málem zaspali. Nebýt to v Řecku, kde ji díky fotografii s vlajkou poznával každý, nedojeli by včas. Míša ale přesvědčil policajty, ti zapnuli houkačky a všechno dobře dopadlo.
Zlatem z Atén se výčet jejích úspěchů nezastavil. V roce 1998 obsadila druhé místo na HME ve Valencii výkonem 14,76 m a stejné umístění získala i venkovním šampionátu v Budapešti (14,53 m). V Maebaši na halovém mistrovství světa skočila 14,87 m, což je dodnes platný český rekord a obhájila bronzovou medaili z předchozího šampionátu. Skvělá výkonnost před nadcházejícím letním šampionátem v Seville. Hladce prošla do finále, tam ale nakonec skončila na 6. místě. Osobně bych to jako zklamání nebral.
O to více se těšila na své již čtvrté olympijské hry v Sydney. Kvalifikací prošla bez zaváhání, 14.34 m a postup z 5. místa. Jenže ve finále přišly hořké chvíle, tři přešlapy a byl konec všem nadějím a snům. Bez platného pokusu skončila na 12. místě. Moc hezké loučení to nebylo, ale takový je sport.
O rok později přišla na svět dcera Tereza. Po mateřské se na závodní dráhu vrátila v roce 2003. Na mistrovství světa 2003 v Paříži neprošla kvalifikací. Výraznější úspěch zaznamenala ještě na HME v roce 2005 v Madridu, kde skočila těsně pod stupni vítězů výkonem 14,34 m. V roce 2006 se rozloučila na mistrovství Evropy v Göteborgu s mezinárodní kariérou výkonem 13,39 m v kvalifikaci. Doma potom na posledním kole extraligy. To už sama říkala, že atletice nedává to, co by potřebovala. Tím, že se sportu věnovala od pěti let, končila v pětatřiceti, zažila třicet let trénování. Navíc, její temperamentní povahu, touhu po vítězství, hecování narození dcery utlumilo. Šárka byla závodní typ a najednou to bylo naopak. V tréninku výborné, ale v závodech už tomu ta divoká jiskra, touha začínaly chybět. Navíc přibývalo zranění. Čas na rozloučení pomalu dozrál.
Po skončení kariéry podnikala, trochu se zamíchala i do politiky, ale z toho je snad už vyléčená. Česká a vlastně asi žádná politika není pro sportovce se smyslem pro fair play. Postupně začala pracovat pro Odznak všestrannosti olympijských vítězů, který založil Robert Změlík společně s Romanem Šebrlem (dnes Olympijský víceboj pod hlavičkou ČOV). V roce 2011 prodala firmu a věnuje se jenom víceboji. Také se představila v televizní soutěži StarDance, kde tančila s Janem Tománkem, to se psal rok 2013. Vedle toho že dostudovala pedagogickou fakultu si při tom všem stihla udělat trenérskou dvojku. A hlavně, znovu se začala věnovat basketbalu a vydržela u něj dlouho. V krajském přeboru ji mohli potkávat diváci v dresu Podolí Brno na palubovce ještě relativně nedávno. V roce 2022 obdržela cenu Věry Čáslavské. Poslední změna v jejím životě nastala vloni, kdy se oficiálně rozešla se svým partnerem a trenérem Michalem Pogánym. Brněnskému bulváru neušel její blízký vztah k podnikateli Ladislavu Štefkovi. I takové změny život přináší.
Málokdo ví, že po úspěšném vystoupení na juniorském šampionátu v Kanadě měla nabídku odejít na americkou univerzitu. Sama o sobě říká, je domácí typ a proto měla strach tam odejít. Co kdyby se něco stalo, co by si počnula tak daleko od domova. Univerzita v Nebrasce ostrouhala. Pro Šárku bylo těžké odejít v 15 letech do Brna na sportovní gymnázium. Pár nocí probrečela, než si zvykla. Taky si potrpěla na rituály a jestliže třeba Jarmile Kratochvílové pomohla sklenice Plzně, Šárka, byť ze severní Moravy, nedala dopustit na skleničku dobrého vína. Což teprve odchod do USA.
A když vidím fotky Terezky, tak si vzpomenu, že v odborném tisku i v Atletice tehdy vycházely články, které řešily zdravotní dopad trojskoku na organismus ženy. Strašily, že může dojít při tvrdých dopadech v jednotlivých fázích skoku třeba k posunu dělohy, ovlivní to negativně budoucí mateřství. V případě Šárky to rozhodně nevyšlo.
Aby atletická statistika byla úplná, na domácí půdě získala jeden federální titul, k němu dalších devět už na ryze českém šampionátu a 12 na tom halovém. A protože stále putuje po stadionech s Olympijským vícebojem, troufám si říci, že patří mezi ty atlety, kteří „na stadioně zemřou“. Myslím si, tedy pokud se toho dožiju, že ji budu potkávat stejně jako Lišku nebo Fišera ještě dlouho po osmdesátce. V každém případě Šárce díky za ty časy, koukat na hezkou holku s takovými výkony byl nádherný zážitek.
[1] Po pravdě nevím, jestli psát měkké i anebo tvrdé. V tisku převažuje tvrdé, navíc s měkkým se píše superhvězda Tadej Pogačar, tak alespoň nedojde k záměně. S úsměvem nekorektně dodám, ono to odpovídá trochu osobní charakteristice.