* 11. 11: 1938 Otrokovice † 10. 9. 1993 Olomouc
OH stříbro 1964 Tokio, 7x mistr ČSSR
8. 9. 1965 světový rekord 2000 m 5:01,2
Josef Odložil, jméno, které nese nejen slávu, ale i smutný a krutý osud. Je těžko psát o jeho sportovních úspěších a nedotknout se jeho osobnosti i tragické smrti. Už jen proto, že podobně jako s ostatními předchozími členy Síně slávy jsme se potkávali a znali. Nijak důvěrně, ale za Pepíkových sparťanských časů jsme postávali často sami dva ve Stromovce. On tam tehdy chodil s Honzou Kubistou, Pavlem Šourkem a dalšími svěřenci. Jiní trenéři na tyhle tréninky nechodili, seděli v teple kanceláře. Znal jsem ze studií také jeho druhou manželku Evu. A potkávali jsme se vlastně až do jeho nešťastné smrti, protože po roce 1989 se vrátil do armády a tím, že měl na starosti armádní sport, byl často na Dukle. Setkali jsme se i při jeho tažení proti dopingu, která se dotkla řady lidí. V tom kontextu si vzpomínám na rozhovor s jednou z tehdejších kamarádek Honzy Kubisty, který mi trochu narušil jeho gloriolu, i s těmi, které vinil z podílu na dopingu. Byli to jeho kamarádi a byli smutní nad tím, jakým způsobem celý problém prezentuje, a vnímali určitou povahovou změnu. Nehodnotil celý problém v kontextu doby, úlohu lékařů, ale svým pohledem, který byl černobílý – doping ano, jsi špatný a doping ne, jsi dobrý. Jenže doping, primárně v té době anabolické steroidy byly morem sportu celosvětově (vlastně je pořád, jen se změnily prostředky) a někteří se do toho snažili vnést řád. Objektivně si troufnu říci, že tím ochránili zdraví mnoha sportovců. Na druhou stranu chápu jeho tvrdý odsuzující přístup. Ono je i dnes smutné, že se stále setkáváme s bolševiky a estébáky, dokonce i ve vrcholných funkcích, přičemž svoji minulosti bagatelizují a pomalu se stylizují do role obětí. I to svědčí o jejich morální pokleslosti. V kontextu Odložilových životních zkušeností, které započaly už podivnými nominacemi na závody a postupně prostupovaly jeho životem, se nelze divit jeho nekompromisnímu postoji. Někdo spěje v průběhu života k rezignaci, jiný naopak pochopí, že kompromis je někdy špatné řešení. Taková nátura byl Pepík.
Když někdy postávám na Dukle a koukám, jak kdo trénuje, vytane mi mimoděk před očima trojice kamarádů, jak svižným tempem kluše po trávníku – Odložil, Plachý, Hofman. Co jméno, to legenda. Ač už to byli „dědci“, kdybyste pozorovali jejich nohy a kotník, jak jim to běželo. To byla radost.
Shrnu-li to, Pepík se měnil, ale osobnost každého člověka se s přibývajícími životními zkušenostmi proměňuje. Osobně jsem se s ním třeba neshodl kvůli jeho představě, že všechny běžce přesune do Jeseníku, kde vznikne běžecká základna nejen Dukly, ale i pro všechny reprezentanty. Ale beru to tak, že měl jiný názor, a ten se snažil prosadit. Vnímal jsem, že najednou byl tvrdohlavý, neústupný. Politici s oblibou říkají: „byl tvrdý vyjednávač“. Ale vždy čitelný, nezákeřný, to je zásadní. Dneska je to naopak, setkávám se na podobných postech s řadou lidí, kteří „slibem nezarmoutí“, stejně jako držet slovo pro ně neznamená vůbec nic.
I v porevoluční době stíhal vést tréninkovou skupinu a jeho svěřenci patřili k nejlepším v republice. Pepík byl také vzdělaný, jeho doktorská práce byla originální. Slavná mexická svatba s Věrou Čáslavskou, to byl další díl jeho života. Bohužel manželství neskončilo šťastně, ač začínalo jako pohádkový příběh. Stejně tak skončil jeho život, smrtí, kterou si nezasloužil. Štěstí, které našel s druhou manželkou Evou netrvalo dlouho.
Neznal jsem ho natolik blízce, abych mohl pronést zodpovědný soud, ale psalo se třeba, že byl agresivní opilec. Osobně jsem za ta léta nikdy nic takového nezažil. Já ho znal jako velmi inteligentního cílevědomého člověka i když se s ním někdy těžko debatovalo, stejně jako pečlivého, starostlivého přímého člověka. Pro mne osobně zůstane panem Odložilem, mílařem, který vybojoval naší poslední běžeckou olympijskou medaili, člověkem, který byl tvrdý, neústupný – a v tom byl možná zakopaný pes. Jenže on byl tvrdý i na sebe, a jen díky tomu má tokijskou medaili.
Konec vzpomínek a filosofování. Josef Odložil se narodil těsně před válkou v Otrokovicích, kousek od Zlína. Otrokovice, to bylo průmyslové město založené na baťovské tradici, koneckonců od 30. let minulého století se až do roku 1946 nazývalo Baťov. Pocházely odtud Barumky a pneumatiky se tu vyrábí dodnes, stejně jako letadla. Baťův kanál je dnes ideálním místem pro odpočinek.
Dětství však měl Pepík spojené s Bělou pod Pradědem, tady se rodila jeho láska k Jeseníkům i přírodě. Chtěl být lesníkem, jenže osud rozhodl jinak a on odešel studovat vojenskou Žižkovu školu v Bratislavě. Tam se seznámil s atletikou, běh pro něj byl únik z vojenského drilu, často nesmyslného. Do té doby byla doma v dětství jeho jedinou „atletickou přípravkou“ každodenní porce asi pěti kilometrů hezky po svých do školy. V 18 letech běžel 1500 m za 4:20. Dneska by si ho nikdo nevšiml, ale v Olomouci, kam se přesunul z Bratislavy, byl naštěstí trenérem Jarda Slavíček. Odložil začal závodit v dresu Slavie Olomouc a pod Slavíčkovým vedením se pomalu zlepšoval. Další zlom v jeho běžecké kariéře nastal po přesunu do Košic. Tam se potkal s nedávno zesnulou trenérskou legendou Honzou Liškou a tři roky jejich spolupráce vynesly Pepíka mezi československou středotraťařskou špičku. Dokonce pomýšlel na start na OH v Římě, časem 1:49,4 zaostal jen o dvě desetiny za limitem. Do Říma ale odjel o tři roky mladší Jaromír Šlégr, který měl osobní rekord o tři vteřiny horší. Nutno dodat, že v Římě se pak zlepšil na 1:50,1. Nebyla to první nespravedlnost, která Pepíka v průběhu jeho atletické kariéry potkala. A nebyl a není sám, musím dodat, za ty roky jsem těch nespravedlností zažil mnoho a určitě jim není konec.
Stále lepší výkony ho v roce 1961 přivedly do Dukly Praha k trenérovi Alexandru Zvolenskému. To už aspiroval na pozici nejlepšího českého mílaře s osobními rekordy na 800 m 1:48,2 a 1500 za 3:47,4 min. V roce 1962 se nominoval na mistrovství Evropy v Bělehradě, kde startoval na 800 m a skončil v semifinále. Tady si umínil, že jeho vrcholem bude olympiáda. Po sezoně přešel k Aleši Poděbradovi, ve kterém našel spřízněnou duši. Jeho kariéra nabrala na tempu. V přípravě na Tokio naběhal až 180 km týdně, přitom si udržoval vysokou zásobu rychlosti. Jeho motivaci znásobilo i to, že nebyl v předběžné nominaci atletů pro OH. „To by musel zaběhnout pod 3:40“, znělo z řad funkcionářů, i když měl limit splněný. Nakonec nominován byl, vyhrál totiž všechny nominační závody a to už se přehlédnout ani okecat nedá. Kdo vyhraje je přece nejlepší, to platilo a platit bude. Při odletu do Tokia se od něj velký úspěch nečekal. Pouze Pepík a Poděbrad věděli, kolik toho naběhal a že se rozhodně nespokojí jen s tím, že je na olympiádě. Pak už začal známý pohádkový příběh. Z rozběhu postoupil Odložil 3. místem do semifinále v čase 3:43,2 a v dnešní době by měl splněno. Tehdy to tak neplatilo a hlavně Pepíka hnala touha po úspěchu a dalším zlepšení. V semifinále doběhl opět třetí a vybojoval si finálovou účast. Navíc předvedl výkon pod 3:40 časem 3:39,3. Ve finále běžel takticky ve středu startovního pole, před poslední dvoustovkou byl na šestém místě. Z poslední zatáčky si vyběhl do vnější dráhy a mohutným finišem se probil až na druhé místo za suverénního vítěze Petera Snella, když na šachovnici o setinu porazil i slavného Daviese v čase 3:39,6. Podruhé běžel pod 3:40. Tomu se říká načasování formy.
V Tokiu se spřátelil právě s Peterem Snellem a místo domů využil jeho pozvání a odjel na Nový Zéland. Tam startoval v několika závodech, přičemž v jednom z nich překonal československý rekord na 1 míli časem 3:56,4 min. I následující rok zastihl Pepíka v dobré formě a pokračoval na rekordní vlně. Postupně překonal československé rekordy na 1000 m, 2000 m a 5000 m a navíc jako třešničku na dortu přidal světový rekord na 2000 m. Jeho čas 5:01,2 vydržel kralovat v českých tabulkách až do roku 2020, kdy ho překonal časem 4:57,60 Filip Sasínek, tedy dlouhých 55 let. Ač se dvojka tak často neběhá, o něčem to svědčí. Do rekordní listiny se Odložil znovu zapsal v roce 1966, když zlepšil československý rekord na 1500 m na 3:37,6.
Zařadil se tím mezi favority nadcházejícího mistrovství Evropy v Budapešti. Bohužel vypadl již v rozběhu. Jeho výkon negativně poznamenalo i onemocnění nedlouho před startem. Zato na olympijských hrách v roce 1968 v Mexiku doběhl na 8. místě v čase 3:48,6. Byl to závod Kipchoge Keina, který zvítězil zcela suverénně systémem start cíl v čase 3:34,86 a deklasoval zbytek startovního pole včetně amerického spolufavorita Jima Ryuna. Povětšině závodu se držel Pepík na šestém místě, ale tempo Keina ve vysoké nadmořské výšce bylo děsivé. Postupně se v průběhu závodu startovní pole rozdělilo, v čele Keino, Odložil se ocitl v poslední skupině. Nakonec dokázal vybojovat osmé místo. Z Mexika se přesto vracel jako vítěz, o svatbě s Věrou Čáslavskou se psalo po celém světě. Jedna z nejlepší gymnastek na světě a vynikající atlet, pohádkový příběh, který na náměstí u Metropolitní katedrály sledovalo 100 000 mexických fanoušků. Oddávající arcibiskup Miranda je musel pustit bočním vchodem, protože reálně hrozilo, že by dav přihlížejících mohl novomanžele ušlapat.
V roce 1969 se Josef Odložil s běžeckou kariérou rozloučil. Při svém posledním startu na mistrovství republiky obsadil 6. místo. Současně musel odejít z armády a stal se trenérem v AC Sparta Praha. Za svou trenérskou kariéru vychoval celou řadu úspěšných reprezentantů v čele s Janem Kubistou, Pavlem Šourkem, Milanem Drahoňovským, z těch starších to byl Hugo Turza anebo maratonec Miroslav Krsek. V letech 1979 až 1981 působili s Věrou v Mexiku jako trenéři. Snažil se získat i místo na amerických univerzitách, ale to mu nevyšlo. Po absolutoriu učitelského oboru český jazyk – tělesná výchova absolvoval doktorát, téma disertace bylo samozřejmě běžecké – Trénink vrcholových běžců na 800 m. „Část“ z ní najdete v knize Běhy na střední a dlouhé tratě Vládi Kučery a Zdeňka Truksy.
Po smutném rozvodu s Věrou se znovu oženil. I s druhou manželkou měl dvě děti. Po listopadových událostech 1989 byl rehabilitován a vrátil se do armády. Dostal na starosti armádní sport, poté v roce 1992-1993 působil jako velitel československého kontingentu mezinárodní mise UNGCI v Iráku. Po návratu měl opět v gesci armádní vrcholový sport. Vrátil se také k trénování. Jeho práci přerušila až zbytečná, nešťastná tragická smrt.
Na jeho paměť se od roku 1994 koná v Praze na Julisce Memoriál Josefa Odložila, druhý nejvýznamnější atletický mítink v České republice. Při té příležitosti se zde sejdou jeho svěřenci a kamarádi.
