Podruhé bez medaile

Podruhé se z velké soutěže vrací atletická reprezentace bez medaile.  Otázkou je, zdali jsou tři pátá místa, z toho jedno štafetové, útěchou a nějakou perspektivou do budoucna. Když to shrneme, od Dauhá 2019 atletika padá do propasti, a kdo nechce tento fakt akceptovat, nevidí si na špičku nosu. V té jistotě panuje jediná nejistota, jak hluboká ta propast je.
Co mne vede k tomuto tvrzení? V Tokiu zmar české atletiky zakryl medailový úspěch oštěpařů. I letos na ně budeme spoléhat jako na spasitele. Vadlejch a Ogrodníková, to jsou dvě jména, která mohou dovézt za předpokladu, že se vše sejde jak má, medaili z MS anebo ME. Když podrží zdraví Veselého a stane se zázrak, může to být i on. Na MS se další spasitel asi nevyskytne, na ME je přeci jenom konkurence nižší. Jenže při aktuální výkonnosti a zdravotním stavu našich reprezentantů to je spíše přání než realita. I když překvapení nelze vyloučit a medaili může dovézt někdo, komu to mimořádně vyjde. Několik jedinců takové aspirace může mít.
Šéftrenér vidí světlo na konci hodně dlouhého tunelu v mladých. Jenže svět, to je jiná liga a venkovní speciálně. O tom se přesvědčil třeba opakovaně trojnásobný halový mistr světa na 400 m Pavel Maslák. V hale uspěl, venku bohužel. 
Ke jmenovaným mladým: Lada Vondrová se nyní v hale ve výkonnostním progresu trochu zastavila, byť jeden výkon se přiblížil PB, ale v Bělehradě již za ním zaostala o sekundu. Nicméně pořád sbírá zkušenosti a je na místě připomenout Jarmilu Kratochvílovou, která také svých největších úspěchů dosáhla ve věku pozdějším. U Vondrové se spíše obávám jiné věci. Už v tomto věku má trable s achillovkami, což může být limitující faktor dalšího výkonnostního růstu. Mladší Barbora Malíková odešla do USA, ale i ji trápily obdobné zdravotní problémy. Aby holky uspěly, musí běhat pod 51 sekund. Dále jen připomenu pár jmen, medailistů ze světových juniorských soutěží. Někteří už atletiky zanechali kvůli vleklým zraněním a stagnaci, jiní to ještě zkoušejí (Hrubá, Tabačková, Sýkora). Hrubá byla prezentována jako dvoumetrová výškařka. Bohužel po několikanásobné výměně trenérů a zraněních usiluje alespoň o návrat na juniorskou výkonnost. Tabačková nepřehodila ještě hranici 60 m. A ta dnes na medaili v ženském oštěpu nestačí, na MS ani na finále. Sýkora a hranice 8500 bodů? Odpovězte si sami. Proč polští běžci bojují ve finále a naši, kteří s nimi svedli úspěšné bitvy v kategorii U23 stagnují? Rozmys má již PB 3:32 a 1:45, Hodboď se pod 1:46 nedostal, stejně jako se nezlepšil Sasínek, který zopakoval výkon 3:36. Ostatní jsou za nimi s odstupem. Oba trápí četná zranění, která je brzdí ve výkonnosti. Pořád stejná písnička a je jedno, o kterou disciplínu se jedná. Pak už jen konstatování – vytrvalce či skokany světové úrovně nemáme žádné, vrhače také ne. Při vší úctě, ani Staněk a Juška nezachrání čest těchto disciplín a hlavně, svět je někde jinde. Nesmím zapomenout na Skřivanovou, to bylo příjemné překvapení, která tušila snad jen její trenérka. Něco děláme špatně a musíme přijít na to, co!  
K tématu "talentů" doporučuji pročíst diplomovou práci Lukáše Klesnila z roku 2012 (odkaz zde: https://is.muni.cz/th/hb1ii/DP.pdf). Projděte si tabulky reprezentantek (uvedeno vždy 20 na disciplínu), do kterých se investovalo už od mládežnických let, a hledejte ty, které alespoň jednou startovaly na evropské soutěži nejnižší kategorie, tedy halovém mistrovství Evropy, či světové v podobě Univerziády. Předběhnu – z běhů na střední tratě dneska reprezentují na světové úrovni jen Diana Mezulianiková (již v té době výrazný talent) a v oněch tabulkách vzadu se krčící Kristiina Mäki. Nevím jak Diana, ale Kristiina nebyla do 20 let členkou žádného článku systému vrcholového sportu. Abych byl objektivní, Eliška Klučinová, která je zahrnutá na posledním místě běhu na 800 m uspěla ve vícebojích. I to o něčem svědčí a netřeba se rozepisovat – jak říkala teta Kateřina: „chytrému napověz, hloupého trkni“. 
Zazněly i hlasy zaměřujme se pragmaticky na mistrovství Evropy. Sice je tam konkurence slabší, ale jen co do počtu. Špičky jsou opět výkonnostně někde jinde, bavíme-li se o medailích. Navíc řada evropských států „těží“ z imigrační politiky a jejich reprezentace v běžeckých disciplínách se v ničem neliší od afrických. 
Máme rozsáhlý, předimenzovaný, dvoukolejný systém, který stojí desítky milionů a na konci jsou reprezentanti, kteří vyrůstali mimo tento systém. Tohoto jevu si všimla už Dana Zátopková, která v roce 2008 řekla: „Přesto však máme štěstí, že se vždycky vyvrbí jednotlivec, který je velmi dobrý. Ať už to byl třeba Emil nebo Železný, ted' třeba Špotáková a naši desetibojaři. Vždycky jsme měli velmi dobrého jednotlivce, který to všecko nějak zastiňoval. Zkrátka všechna ta negativa přikryl svými úspěchy. A tak to máme i dnes.“
Ano, i dnes, ale co s tím? Poučit se jinde a nebát se radikálních kroků. Kromě oštěpařů na světovou medaili nikdo nemá a pár let mít nebude, byť bych se rád mýlil. Navrhuji radikálně: zrušme všechny SpS, SCM sekční a krajská (tuto dvojkolejnost jsem nikdy nepochopil), VSCM. A co dál?
Základní organizační jednotkou jsou oddíly. Oddílů máme asi 370, neboť každý rok cca 10 oddílů zanikne a vznikne. V každém aktivním oddíle nechť je slušně placený kvalifikovaný trenér, který hlídá kvalitu tréninkového procesu i identifikuje talenty. Zdůrazňuji, skutečně aktivní oddíly nikoli běžecké kluby hobíků a další členy ČAS, kteří jen uměle navyšují členskou základnu kvůli příspěvku od NSA. Tedy ty oddíly, co pracují s mládeží, jezdí s nimi na soutěže a systematicky se jim věnují, obsazují soutěže družstev. 
Pro talentované jedince v přirozených atletických centrech vytvořit internátní atletické akademie, kde budou bydlet, trénovat, studovat a mít kvalifikované trenérské zabezpečení. Není třeba mít krajské akademie v každém kraji, ale v přirozené spádové oblasti. Ty oddíly, u kterých by měly vzniknout, jsou nasnadě. V Plzni a Ostravě už jsou a atletický svaz byl pomalu největší překážkou jejich zřízení. 
Dalším kamenem úrazu je přechod ze střední školy na vysokou. Máme sice tři rezortní centra, ale všechny v Praze. Ty navíc fungují nezávisle na ČAS a o systematické práci se tu také nedá hovořit. Řešení je jednoduché. Neomezujme sportovní akademie věkem. Současně zaveďme v kategorii od 19 let do 26 let výkonnostní limity pro reprezentanty. Splníš, máš nárok na podporu od ČAS, nesplníš, máš smůlu. V Polsku to takto funguje a zdá se dobře. Pak nebude talentovaný atlet závislý jen na tom, zdali se dostane do rezortního střediska anebo ne. Může zůstat v kraji v akademii a přilepšit si  příspěvkem od ČAS. 
Schematicky by to vypadlo potom hodně jednoduše:

 
V tomto organizačním schématu není třeba žádných neproduktivních článků „vrcholového“ sportu. Osobně si myslím, že hlavně potřebujeme kvalifikované trenéry v oddílech, akademiích a rezortních střediscích, kteří budou mít atletiku jako hlavní práci a budou pracovat s nějakou perspektivou. Nikoli z roku na rok, jako je tomu v rezortech. Reprezentace by měla mít jasně daná pravidla, podobně i rezortní centra.  
Podporu pak směřujeme přímo oddílům a) podle jejich činnosti, b) přidejme motivační navýšení podle vychovaných reprezentantů v dospělé kategorii. Pro kategorie pod U20 stačí nominovat, není třeba vytvářet formálně reprezentaci. Pro kategorie od U20 výše ano. 
Z tréninkového hlediska i výběru talentů je existence SpS, SCM atd. neopodstatněná, jde jen o špatně nastavené přerozdělování peněz. A to jsem nezabruslil do problematiky sportovních škol (tříd) a sportovních gymnázií. Naopak, co by stálo za oprášení je Jednotný tréninkový systém (JTS). To je to, co od nás západ kopíroval. Nikoli systém článků péče o talentovanou mládež. Zobecněný logický a utříděný systém tréninku od základní až po vrcholovou etapu přípravy.
Zásadní problém je, že zatímco se výkonnost posunula v důsledku nových přístupů k tréninkovému procesu a všemu co s ním a výkonností souvisí, tak u nás? Odpovím hned - od přelomu 80/90 let minulého století nevyšel jediný moderní metodický materiál. Pokud jsme měli některé úspěšné trenéry, svoje poznatky nesdíleli a nesdílí s ostatními. Proč? Nic je k tomu nenutí, naopak systém vede k tomu, že každý se snaží urvat z pohledu talentů co může, aby přežil. Logicky pak nemá zájem cokoli předávat. Samostatnou kapitolou jsou ti trenéři, co lpí na svém "know-how".  
Druhý problém je, že se bohužel obnovil díky nesmyslné státní podpoře systém organizace vrcholového sportu z dob předlistopadových. Jenže tento systém fungoval ve všech oblastech (metodické, trenérské i závodnické atd.) jinak, v jiných společenských podmínkách a ani tehdy nebyl dokonalý. I úspěchy tehdejší doby byly výsledkem práce jednotlivců. A nepopiratelným faktem zůstává, že tehdy se trénovalo podstatně více v porovnání se současným tréninkovým zatíže (výmluva tehdy každý sypal je smutnou výmluvou). Zopakuji a dovolím si zobecnit slova Tomáše Dvořáka, že „dnešní vícebojaři nemají koule“ na celou atletiku. Mnoho reprezentantů je přesvědčeno, že trénuje na hraně možností a jsou profíci, ale bohužel na profíky si jen hrají a trénují polovic toho, co by bylo potřeba. Ale to už je jiný problém – problém, který začíná inaktivností současných dětí a mládeže, špatného tréninku už od přípravek atd. 
Vzhledem k tomu, že česká atletika nemá vůli k zásadní reorganizaci stávajícího drahého a neproduktivního systému SpS, SCM atd. a veškeré změny jsou pořád kosmetické a konzervují stávající stav, budeme opět čekat na pár mimořádných jedinců. Někdy mám dojem, že svaz za svou výkladní skříň považuje atletické přípravy a programy typu Atletí celá rodina, nelze se pak divit, že reprezentace kráčí kamsi do temných míst. 
Odpůrci změn nejsou jen mezi funkcionáři, ale bohužel i mezi trenéry. Pokud mají jen malou výhodu, těžko je bude přesvědčit, že stávající systém je jen neproduktivní žrout peněz a je třeba peníze vynaložit efektivněji a racionálněji. Stačí si uvědomit, že poslední léta ročně stojí cca 52 milionů. 
Jak napsal Michal Osoba ve svém článku na Sport.cz ( https://www.sport.cz/clanek/nazory-komentare-komentar-atletika-ztraci-talenty-i-proto-prichazi-pust-3230509), z 18 medailistů na juniorském MS to v dospělé reprezentaci dotáhla k medaili jen Zuzana Hejnová a Robert Změlík. Kosmetické úpravy stávajícího stavu problém nevyřeší. Budeme, řečeno slovy Dany Zátopkové čekat na těch pár jedinců, kteří zase načas atletiku spasí. Ten jedinec se musí sejít s tím správným trenérem a pak budou zase medaile.