Po delší době jsem se na atletické přenosy těšil i kvůli účasti našich reprezentantů. Vystoupení některých reprezentantů bylo čirou radostí. Už od základní školy nám do hlavy vtloukali, že každé hodnocení má začít něčím pozitivním. Tentokrát je těch pozitivních věcí tolik, že se bojím, abych na někoho či něco nezapomněl.
Velké plus vidím především v tom, že nám vyrůstá či dorostla nová generace mladých trenérů, ať již „regionálních“ nebo pražských, střediskových. Při návratu do vrcholové atletiky v roce 2011 mi přišlo, že se v atletice zastavil čas. Potkal jsem tytéž lidi, jako když jsem před rokem 2000 přestal na chvíli trénovat a věnoval se jiné práci. Na jednu stranu to bylo příjemné, s novými lidmi jsem se nemusel seznamovat, na druhou stranu to nebylo dobré vysvědčení pro práci svazu. V některých disciplínách chyběla generace trenérů, kteří by pracovali ve vrcholové atletice.
V Římě to bylo jiné a ukazuje se, že i v regionech máme skvělé trenéry střední i mladé generace. V tomto kontextu se logicky naskýtá také myšlenka o významu středisek a jejich trenérů. Ale to je jiná kapitola. Z té střední generace trenérů je to třeba Lukáš Dejdar (Jakub Dudycha), který vychoval již několik českých reprezentantů, z Prahy třeba Štěpán Janáček (Amálie Švábíková) anebo Jindra Šimánek (Nikoleta Jíchová) a z té nejmladší Hakim Salech (Habarta, Vích) či Kateřina Čermáková (Martínková). Samozřejmě škarohlídi mohou namítnout, že zrovna Saleh přišel ke skupině trochu jako slepý k houslím, ale odvážným a připraveným štěstí přeje a Hakim Saleh byl připraven. To je zásadní. Jeho předchůdci svoji šanci měli, bohužel to nedopadlo. Samozřejmě se můžeme bavit o tom, jestli je dobrý trenér, když nikoho nevychoval od píky, ale v dnešním světě jsou rozhodující výsledky. A ty má. Také věřím, že to nebyl ojedinělý výkřik, ale začátek nové etapy.
Z reprezentantů absolutorium zaslouží neoddiskutovatelně Jakub Vadlejch. Sice to byly nervy, ale vyhrát posledním pokusem je majstrštyk. Tady se ukazuje současná bolest české atletiky, v rámci Evropy dobrý, ale svět a olympiáda je jiná liga. Jakub je jediný, kdo může uspět i ve světě. Velkou radostí je část nastupující generace. Bez zbytečných keců, se snahou o co nejlepší výkon. Právě jejich bojovnost mne uchvátila. Žádné kecy, čistý výkon na hranici možností. Lurdes Gloria Manuel, Nikoleta Jíchová, Meindlschmidt, z těch „starších“ Švábíková, Štefela. Ti mohou myslet na úspěchy na světové úrovni. Trochu mne mrzelo, že novináři při hodnocení psali jen o nich. Pro mne sem patří ještě Dudycha a Habarta. Oba časy ve svém věku předčí hvězdy svého sportu. Dudycha v osmnácti pod 1:45, to Jožka Plachý nedokázal. Na druhou stranu to ale ukazuje, jak se svět posunul. Plachý byl v osmnácti pátý na OH v Mexiku, Dudycha s lepším časem vypadl v semifinále na ME. Pokud bude pokračovat ve stejném stylu, může myslet na podobná umístění jako Plachý. Pro mne je Dudycha podobně mimořádný talent. Český steeple zažil za poslední tři čtyři roky neuvěřitelný posun. Letitý Moravčíkův rekord překonal nakonec ten nejmladší – Tomáš Habarta. Ve finále doběhl desátý. To je dlouho nebývalý výsledek českého běžce, pokud budeme steeple čítat k delším tratím. Navíc nám roste plejáda dalších mladých steeplařů, takže tady asi o budoucnost mít strach nemusíme. Radostí bylo i vystoupení Vícha ve stejné disciplíně, nebo Němejce na 200 m. Naopak, poté, co ukončil kariéru Jakub Holuša, zranil se Sasínek, nemáme mílaře ani evropské třídy. Je třeba si uvědomit, že ti nejlepší již standardně běhají pod 3:30-3:32, takže ztráta na špičku je stále plus minus kolem 8-10 sekund. O dlouhých distancích se nemá smysl bavit jak u žen, tak u mužů. Tam je ztráta ne o parník, ale dva. Stejná situace je třeba v trojskoku (na medaili nestačil skok přes 18 m), ženské kouli a několika dalších disciplínách. K mladší generaci ještě patří tyčkaři. Měli jsme tam dva, předvedli výkon, na který měli. Uvidíme, kam se budou posouvat. Starší generace? Staněk, neustále bojuje se svým zdravím, umístění je odpovídající. Mäki, opakuji se, ale viděl bych ji na delších tratích. Krista vyhlásila útok na čas pod 4:00. To je velká výzva, ale bohužel ti nejlepší běhají ještě rychleji, zase cca o těch 10 sekund. A pětka se mezitím posunula a časy vyhrazené dříve černým běžkyním – hluboko pod 15 minut, běhají Evropanky. Juška se hledá, jeho výkonnost je proměnlivá, ale osm metrů je stále v jeho silách. Určitě také nezklamala Martínková, která došla přes penalizaci, jedenáctá. Chůze má prostě subjektivní hledisko rozhodování a je v tohle směru nespravedlivá. Sám studentům ukazuji obrázek z OH v Pekingu, kde jsou dva chodci ve stejné situaci, jeden dostane napomenutí, domácí nikoli. Tím je řečeno vše. Líbilo se mi vystoupení Terezy Hrochové, byť k medailím má daleko. Desetiboj je pořád v krizi a na časy borců s 8500 body zatím může jen vzpomínat. Pár talentů tu již bylo, ale k medailové ani bodové metě svých předchůdců z různých důvodů nedospěli. Ogrodníková se stále hledá a český ženský oštěp přichází do krize – nová Špotáková je zatím v nedohlednu. Čtvrtkaři jsou na tom podobně, aby uspěli, musí ne běhat pod 46“, ale ideálně alespoň dva pod 45“ nebo na této hranici. Dobrý výkon předvedl Müller, dostal se na 400 m př. pod 50 vteřin, jenže Warholm a další už běhají pod 47“. To je to samé co u Mäki, na Česko skvělé výkony, na boj o medaile to nestačí. Samotnou kapitolou jsou štafety, do kterých se v poslední době bez efektu investuje relativně hodně. Ryzí sprinteři 4x 100 m vedení nestárnoucím Velebou, nevím. Veli je jev, který se tak často neopakuje a spíše špatným vysvědčením pro mladíky. Aby uspěli, museli by všichni umět po 10,20 a předat si poslepu. Mladí sprinteři se zatím prezentují více jako dvoustovkaři – Němejc, Kubelík, i rekordman Macík. Výjimkou je Maňasová. Uvidíme, kde leží její potenciál. Čtvrtkaři se stále honí za olympijským snem. Ale vypadne-li aktuálně nejlepší Krsek, najednou chybí prostě půl, možná i celá vteřinka. Nahradí Krsek Masláka a vytáhne štafetu, toť otázka. Smíšená štafeta změnila sestavu, ženská také. Asi to tak mělo být. Ženská čtvrtka na tom začíná být lépe než mužská a naopak její potenciál ve štafetě roste.
Česká atletika vždycky stála na pár individualitách, ostatní disciplíny se pohybovaly buď na hranici účasti anebo v absolutní krizi. To platí nadále. Teď její vlajku drží osamocený Vadlejch. Za ním roste potenciálně generace, která jej může nahradit a vrátit naši atletiku do časů 80. let minulého století, nebo i relativně nedávný let, kdy medaile vozili nejen Špotáková, Veselý, Frydrych, ale také Hejnová, Rosolová a další. Vždy jde jen o nastavení cílů. Pokud budeme za úspěch brát medaili, jako já v tomto článku, tak leží hodně vysoko a potenciál se smrskne na 4 ̶ 6 lidí v Evropě a 2 ̶ 4 ve světě. Jestliže se budeme bavit o bodovaných místech, můžeme se možná začít plácat po ramenou, jak jsme dobří alespoň v rámci Evropy. Podle medailí na děleném 17. místě, podle bodů na 12 místě. Evropská federace má i s Izraelem a zakavkazskými státy 51 členských zemí. Takže bodově jsme na začátku druhé čtvrtiny, medailově v první polovině druhé čtvrtiny. Připomenu jen, že nestartovali Rusové.
Poslední poznámka, spíše pro odlehčení. Hezké výkony mi kazili komentátoři České televize. Veřejnost je v názoru na ně rozpolcená, polovina je považuje za skvělé, ta druhá jim nemůže přijít na jméno. Osobně patřím do té druhé. Rádoby vtipná přirovnání, neorientovali se v dění v závodech, nehlásili výsledky českých reprezentantů, pokud nebyli na obrazovce. Osobně jsem to vyřešil tabletem s on-line výsledky na stránkách European Athletics a ztišením komentáře. Kdysi bývalo zvykem, že hned po zveřejnění výsledků obíhali poslíčci komentátorská a novinářská stanoviště s výsledky na papíře. Nevím, jak to funguje v online době, ale tři lidi na komentátorském stanovišti a jeden na rozhovorech by tohle měli zvládnout. V ČT navíc má tablet s logem snad každý. V závěru mistrovství se trochu zlepšili, ale za mne bída.
Za dva tři roky uvidíme, jestli se naděje vkládané do těch nyní náctiletých promění v medaile nebo jen další povzdych: „to byl talent“.