Mezi rozporuplné etapy historie české atletiky patří dopingová éra za tehdejší Československé socialistické republiky. Ve druhé polovině minulého století se stal doping nedílnou součástí sportu. Vrchol nastal s přicházejícími 70. lety a trval přes léta osmdesátá.
Zatímco v některých socialistických státech na něj více či méně dohlížela strana a vláda, proto se hovoří o státem řízeném dopingu, ve státech označovaných tehdy jako kapitalistické, to byla záležitost firem, týmů, manažerů, jednotlivých tréninkových skupin. Zatímco v Česku je zvykem sebemrskačství, v kapitalistické cizině to tak neřešili. Je to totiž irelevantní, doping byl v určitém období rozšířený všude stejně a rozdíl pramenil jen ze státního zřízení. V tehdejším kapitalismu by snad ani řídit státem nešel. Nedokázala by to ani Margaret Thatcherová či Ronald Reagan. Navíc by to bylo proti jejich jednání, konání a cílům, což je rozdíl oproti dnešním politikům, kteří jen neutrálně plkají. To je potřeba si uvědomit hned na začátku. Navíc se nejednalo jen o atletiku, ale také další sportovní odvětví (namátkou vzpírání, lyžování, cyklistika, gymnastika…).
Doping v československé atletice
Historie dopingu v československé atletice má své počátky pravděpodobně v šedesátých letech minulého století, možná i dříve. Tím nemáme na mysli občasné používání alkoholu jako stimulancia při výkonu. Historie státem řízeného dopingu začíná v sedmdesátých letech, což neznamená, že se doping neobjevoval i dříve.
Jak to tedy probíhalo v české atletice? Po fenomenálních úspěších Emila Zátopka a dalších hvězd té doby zažívala atletika trochu chudší časy. Stejně tak to bylo s celým československým sportem, který v Tokiu a Mexiku ještě zachránila Věra Čáslavská a dvě mladé, nečekané olympijské vítězky. Mnichov proti tomu již byl neúspěšný, alespoň v představách tehdejších funkcionářů. Z několika medailí se standardem staly obvykle dvě (kdeže ty časy jsou). V pořadí států podle zisku medailí to stačilo často na první desítku, nejvyšší příčky postupně opanovávala Německá demokratická republika a Sovětský svaz. Východoněmecký doping byl vždy napřed a organizován s německou precizností už od poloviny šedesátých let, stejně jako výběr talentů. Také Sověti pochopili, co je třeba udělat, aby se udrželi ve špičce. Pozadu nezůstávali atleti za „železnou oponou“. Ba právě naopak, tam je třeba hledat prvopočátek rozmachu dopingu už v 50. letech. Postupem času se doping stal, jak jsme již zmínili, ve sportu standardem. Na olympijských hrách v Mnichově z téměř tisícovky anonymně dotazovaných sportovců 85 % potvrdilo zkušenost s anaboliky a dalšími zakázanými látkami. Otázkou je, do jaké míry se tento stav změnil.
Systém vrcholového sportu
V Československu neuspokojivé výsledky nastartovaly systémové změny ve vrcholového sportu. Vznikla střediska vrcholového sportu (SVS), střediska vrcholového sportu mládeže (SVSM), tréninková střediska mládeže (TSM) a sportovní třídy na základních školách a gymnáziích. V té době totiž existovala jen Dukla a Rudá hvězda. Historie Dukly sahá do roku 1948, kdy vznikl Armádní tělovýchovný klub (ATK). Sportovní organizace ministerstva vnitra Rudá hvězda vznikla v roce 1952, jejím přímým pokračovatelem je PSK Olymp Praha. Vysokoškolské středisko MŠMT, současná Victoria, vzniklo až v roce 1974. Do současnosti přetrvala pouze tato tři rezortní střediska, soustředěná v Praze, tehdy však bylo atletické SVS a SVSM třeba v Ostravě či Brně. Na pomyslném vrcholu však zůstávala armádní střediska, tj. Dukly – pražská a banskobystrická.
V atletice díky neúnavné práci některých funkcionářů vznikla Komise vrcholové atletiky a Laboratoř vrcholové atletiky (LVA) coby servisní pracoviště. Laboratoř byla orientována na vědecký výzkum, měření na stadionech, točily se kinogramy, uváděly se do praxe nové poznatky, sbíhaly se tu a vyhodnocovaly protokoly tréninkové zatížení atd. O tom, že šlo o špičkové zařízení s celosvětovým významem, svědčí mimo jiné natočené metodické filmy z ME 1978, 1982 a MS 1983 či publikované vědecké práce. Dneska se této role ujala bohužel zahraniční univerzitní pracoviště. Jedním z duchovních otců těchto metodických filmů byl již zesnulý Petr Sušanka z katedry biomechaniky pražské FTVS. Propojení mezi fakultou, LVA a svazem bylo velmi těsné a dobře fungovalo. Přesvědčit se o tom můžete i ve starých číslech časopisu Atletika, jehož nedílnou součástí byla sekce Metodické listy. Mnoho trenérů přímo s LVA spolupracovalo a podílelo se i na vzniku zmíněných filmů jako odborní poradci. Podobně na tom byli pracovníci katedry atletiky UK FTVS, vesměs úspěšní trenéři na úrovni reprezentace. Propojení vědy s praxí fungovalo jako dobře promazaný stroj. Toto byla první část zabezpečení, zahrnující péči o talenty, reprezentanty, trenérské a vědeckometodické zabezpečení.
Také ČSTV (Československý svaz tělesné výchovy) mělo své Vědecko-metodické oddělení, které vydávalo metodické materiály. Na Strahově fungovalo Informační a dokumentační středisko, jehož pracovníci mj. překládali zahraniční odborné materiály a distribuovali tyto překlady dále k trenérům. Mezi zaměstnance tohoto oddělení patřil v 80. letech Emil Zátopek. Určitá část materiálů byla označena jako Důvěrné, Pro vnitřní potřebu či dokonce Tajné a byla distribuována jen vybraným trenérům, funkcionářům atd. Na veřejnost se běžně nedostala. Metodické materiály vydávalo i Vědecké a servisní pracoviště ASC Dukla Praha, nynější CASRI a dodnes mají velkou odbornou hodnotu.
Druhá linie zabezpečení byla lékařská. Ta se také vyvíjela postupně. Na rychlosti nabral tento vývoj právě po OH v Mnichově. Postupně byl doping centralizován a především díky zapojení některých lékařů, dávkován rozumně tak, aby zakázané látky nepoškozovaly zásadně zdraví sportovce. Prvním krokem bylo založení Laboratoře klinické biochemie a farmakologie k 1. srpnu 1983. V roce 1985 vznikl Ústav národního zdraví pro vrcholový sport v čele s MUDr. Pavlem Stejskalem. Někteří z lékařů, kteří dosud spolupracovali se sportovními svazy a sportovci, se odmítli do systému zapojit, jiní s tím problém neměli. K těm prvním patřil třeba prof. MUDr. Miloš Máček anebo MUDr. Milan Jirásek, pozdější předseda ČOV. Bohužel systém nebyl dokonalý. Někdy do něj zasahovali ambiciózní trenéři anebo samotní závodníci a doporučené dávky překračovali. Anabolika se nakupovala centrálně a distribuovala do středisek. V té době každé středisko i reprezentace měly lékaře, kteří o sportovce pečovali.
Úloha pražské antidopingové laboratoře
Pražská antidopingová laboratoř, založená v roce 1966, dostala mimo jiné za úkol kontrolovat české reprezentanty, kteří vyjížděli do zahraničí, zdali nejsou pozitivní (toto preventivní testování někteří autoři nazývají pretesting). Občas se totiž vloudila chyba v dávkování, nedodržel se přesně čas vysazení anabolik. Problém také nastal, pokud některý z trenérů zvýšil iniciativně dávky svým svěřencům, nebo si je reprezentanti zvýšili sami. Případný nález v soutěži ohrožoval „čistotu a pověst“ socialistického sportu. Pokud byl preventivní test pozitivní, dotyčný onemocněl. Jestliže již vycestoval, skryl se nález pod náhlé onemocnění anebo zranění a jeho start byl s politováním zrušen. Pozitivní závodník odcestoval domů. Takových případů zná historie českého dopingu několik.
V pojímání doby „dopingové“ panuje mnoho zkreslených představ. V každém sportu byli vybráni nejlepší sportovci, kteří měli nárok na specializovanou péči. Vždy záleželo na jednotlivých aktérech. Našli se sportovci, kteří ji odmítli (mistryně Evropy Jehličková, český rekordman na 5000 m Jan Sýkora, lyžařka Bětka Havrančíková a další), lékaři (zmínění pánové Máček, Jirásek) i funkcionáři. Někteří odešli ze středisek s vědomím, že z regionů je do reprezentace daleko, ale zase na ně nikdo nebude naléhat, aby se podřídili dopingovému programu. Po odmítnutí se někdy nedělo nic, jindy přišel různě intenzivní nátlak na sportovce. Většinou ve stylu, souhlasíš, máš podporu, nesouhlasíš, nemáš nic. Nečekejte žádná dramata plná stbáků, potemnělých místností, kde intezivně vyhrožují komunističtí funkcionáři. Realitou však bylo, že někteří raději kariéru, jako právě mistryně Evropy v běhu na 1500 m Jaroslava Jehličková, ukončili, než se vydali na cestu anabolik.
Zainteresovaní lidé měli různý charakter. Program Specializované péče (rozuměj dopingové péče) byl z hlediska počtu zúčastněných rozsáhlý. V atletice do něj bylo zapojeno na čtyři desítky reprezentantů. Vzhledem k tehdejšímu počtu disciplín je to velký počet. Je třeba si uvědomit, že v individuálních disciplínách chyběly u žen běh na 5000 m a 10 000 m (nejdelší distancí bylo 3000 m), ženy neběhaly ani steeple, neskákaly o tyči a neházely kladivem. Soutěžilo se ve 37 individuálních disciplínách, 22 mužských, 15 ženských.
Specializovaná péče, ale co věda a trénink?
Specializovaná péče, jak se tento dopingový systém nazýval, nebyla jedinou příčinou skvělých výkonů v těchto letech. Fungovala sportovní věda a přenos vědeckých poznatků do praxe. Tedy to, v čem jsme v atletice byli tehdy světovou špičku. K tomu přidejte ochotu dřít, absolvovat nesmírně náročné tréninky a motivaci. A pro špičku byl doping svým způsobem bonusem, který jim umožnil uspět v mezinárodní konkurenci. Řečeno slovy Remigia Machury, který ho zprvu odmítl, aby o dva roky později změnil názor. Pochopil, že pokud nepůjde touto cestou, může konkurovat soupeřům jedině za cenu zničení vlastního zdraví. Dneska je sportovní věda popelkou, katedra atletiky UK FTVS toho moc k metodice tréninku nepublikuje, metodická příloha Atletiky se kdesi vytratila. Teprve před pár lety bylo obnoveno Metodické oddělení ČAS, které se více než metodikou, zabývá organizací školení trenérů takřka všech úrovní. Obnova něčeho, co by se blížilo obdobě Laboratoře vrcholové atletiky, není na pořadu dne a zdá se dlouho nebude.
Platí, že ne všichni sportovci, kteří doping odmítli, byli perzekuováni a vyřazeni z reprezentace. Na druhou stranu se člověk naučil v praxi rozlišovat, co lze získat přirozenou cestou a co je dílem dopingu, především anabolických steroidů. Jak nám říkal jeden trenér a dříve sám úspěšný závodník: „Podívej se na svoje klouby, ty vždycky budeš mít třicítky a je jedno jak budeš posilovat. Chceš-li čtyřicítky (obvod paže), musíš nasypat. Riskuješ ale, že to úpony a klouby nevydrží.“
Mnoho sportovců, nejen atletů, tehdy bralo anabolika jako prostředek „regenerace“, který jim umožní přežít ve zdraví období nejnáročnějšího tréninku. Ukazují to jejich tréninkové deníky. Regenerace a anabolika zní jako vtip, ale musíme uvažovat v kontextu tehdejšího přístupu k tréninku, možností, znalostí. Určitá část sportovců skutečně neužívala anabolika celoročně, ale jen v obdobích vrcholné přípravy. Efekt byl jednoznačný, rychleji regenerovali, vydrželi vyšší zátěž a hlavně zůstali v kritickém období zdraví. Změny v organismu, které doprovází užívání anabolik, pokud se nepřekročí rozumné dávky, jsou v podstatě reverzibilní. Schéma dávkování vypadá jednoduše, v týdnu se střídaly dávky anabolik od 80 do 120 mg u vrhačů. U běžců to byly dávky 10-30 mg. Hlavní „kůra“ doprovázela vrcholný závěr přípravy a předzávodní období. Vždy záleželo na typu tréninku. Obvykle trvala celá kůra 3-6 týdnů, přičemž se opakovala 2-3x ročně. Mezi dovážené a oblíbené preparáty patřila Stromba (stanozolol), Dianabol (metandienon), Agovirin (testosteron isobutyrát) a některé další. Při aplikaci se preparáty doplňovaly anebo střídaly.
Někteří trenéři a závodníci si sháněli při zahraničních závodech anabolika sami. Nejhorší situace nastala, když si zvýšili dávky bez vědomí lékaře, jak jsme psali dříve. To se však většinou týkalo jiných sportů než atletiky. Pokud na to přišel pretesting, situace se zachránila odvoláním sportovce. Jinak hrozil pozitivní dopingový výsledek. Někdy ale selhalo i preventivní testování. Mohl být špatně organizovaný – kontrola proběhla pozdě.
Doping byl široce rozšířen napříč různými sporty, nešlo jen o atletiku. Strana a vláda ho řídila prostřednictvím vedení ČSTV, které zajišťovalo dovoz a distribuci skrze Oddělní vrcholového sportu k jednotlivým lékařům. Pokud byl průběh anabolické kůry pod lékařskou kontrolou, nemělo to nemělo chronický zdravotní dopad. Skoro bychom chtěli napsat, že skutečně svým způsobem fungovala ochrana zdraví při extrémní tréninkové zátěži. Změny byly skutečně i u sportovkyň povětšině reverzibilní. Na druhou stranu je pravdou, že řada z nich obětovala sportu vše, dopingu jsou přičítána některá předčasná úmrtí.
Doping byl řešen povětšině individuálně, teoreticky se mohlo i stát, že dotyčný sportovec o dopingu nemusel vědět. To, když se významně angažoval trenér, který ho jako konečný článek předával sportovci místo lékaře. Někteří z trenérů ovládali injekční stříkačku skutečně mistrovsky. O dopingu se moc nemluvilo ani mezi závodníky a trenéry navzájem. Každý věděl, že chce-li v té době uspět, bez steroidů to nepůjde. Bez něj měl šanci jen mimořádný talent.
Pozoruhodná byla v té době setkání sportovních novinářů s vedením ČSTV. Většinou byl přítomen některý z místopředsedů ÚV ČSTV. Po oficiální části plné prezentace úspěchů socialistické tělovýchovy, přišel čas na off rekord. Tedy mimo záznam. Tam se hovořilo otevřeně také o dopingu. Proto nás trochu mrzelo, když někteří novináři, i ti kterých jsme si vážili, „znovu objevovali“ organizovaný doping v Československu a takřka jako bulvár pronásledovali mnohé úspěšné sportovce té doby. Smutné je, že do roku 1989 se drželi pravidla off rekord a tedy jednoduše řečeno, basu s režimem. Ať již důvod měli jakýkoli, něco to vypovídá jak o nich samých, tak o té době.
Ve finále se našlo pár statečných, kteří se k angažovanosti ve „státním“ dopingu přiznali, ať již z řad sportovců anebo lékařů. Pokud víme, nebyl mezi nimi žádný trenér či funkcionář. Nejlepší byli funkcionáři, ti jednali v duchu já nic, já muzikant, to ti druzí. Jak je lidská paměť krátká. Na druhou stranu, proč se vystavovat dobrovolně štvanici, když sport byl dopingem prolezlý bez ohledu na hranice a státní zřízení. V české atletické historii se stal největším případem pozitivní dopingový nález v roce 1985 na poháru v Moskvě u Machury a Šilhavé. Ve světě jich byla také celá řada. Našli se i tací sportovci, kteří se k dopingu přiznali zpětně a dobrovolně. Navzdory tomu si jich v jejich domovinách váží. Musíme si uvědomit, že tehdy byly v péči až čtyři desítky atletických reprezentantů, kteří se snažili vyrovnat svým západním soupeřům, stejně jako atletům z NDR a SSSR. A jen podotkneme, o státním dopingu se psalo i v souvislosti s Německou spolkou republikou. Doping byl v té době rozdílová výhoda. Nemá smysl tehdejší reprezentanty vláčet, zesměšňovat a osočovat ze „sypání“. Sportu obětovali své a jejich úspěchy byly zasloužené a podložené tvrdou prací. Doping je samozřejmě odsouzení hodný, ale jak už jsme psali v úvodu, hodnotit je třeba v kontextu doby. Neměli-li pozitivní test, jsou na tom stejně jako všichni, nebo valná většina, tehdejších elitních atletů bez ohledu na národnost.
Podléhat iluzi, že doping z atletiky a sportu zmizel je hloupost i v Česku. I když s koncem 80. let došlo ke změně, definitivně konec státnímu dopingu zasadily události roku 1989. V červnu 1988 udělal první krok Pavel Klapuš, který zrušil pretesting v pražské laboratoři. O rok později vyšla směrnice ÚV ČSTV, která ukončila specializovanou péči. To už v čele ČSTV stál místo Antonína Himla Jindřich Poledník. Navzdory tomu se však doping z české atletiky nevytratil. Stal se záležitostí trenérů a závodníků, někdy jen závodníků bez vědomí trenéra, jindy naopak spolupracovali ruku v ruce. Výsledkem je na 30 pozitivních nálezů v atletice od začátku 90. let. Většina těch anabolických spadá do první poloviny tohoto období. V té druhé počet přistižených sportovců klesá, objevily se však případy dopingu „z blbosti“, při níž byla použita látka z jiné kategorie než anabolika (koláčky s marihuanou).
Koho problematika zajímá, doporučuji k dalšímu přečtení články:
https://www.idnes.cz/sport/ostatni/dopovala-i-atleticka-legenda-bugar.A060814_224607_sporty_ot
https://www.nytimes.com/2017/06/15/sports/olympics/jarmila-kratochvilova-800-meters-record.html
http://www.svet.czsk.net/clanky/publicistika/csdoping.html
Knihy:
HNÍZDIL, Jan, TŘEŠŇÁK, Petr & BUŠTA, Petr. Doping aneb Zákulisí vrcholového sportu. Praha, Grada, 2000. Strom života. ISBN 80-7169-776-1.
NEKOLA, Jaroslav. Doping a sport. Olympia, Praha 2018. 200 s. ISBN 978-80-7376-639-2.
POLÁČEK, Vít. „Abychom nebyli čtyřicátí na světě.“ Československý státem řízený doping a jeho prameny. Nakladatelství Lidové noviny, ÚSTR, Praha, 2023, 1. vydání, brož., 716s., ISBN 978-80-7422-686-1 (NLN), 978-80-7516-0102-2 (ÚSTR).